ECLI:CZ:US:2000:4.US.286.2000
sp. zn. IV. ÚS 286/2000
Usnesení
IV. ÚS 286/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti I. P., zastoupeného JUDr. M. U., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1999, čj. 22 Co 169/99-34, a Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 2. 2000, čj. 22 Cdo 2860/99-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti, směřující proti shora označeným rozhodnutím - usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti označenému usnesení městského soudu, kterým bylo změněno usnesení soudu I. stupně tak, že návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření (jímž by bylo l. žalovanému E., s.r.o, zakázáno zcizit ve prospěch třetí osoby či třetích osob, zatížit právem třetí osoby či třetích osob, zastavit, pronajmout, demontovat, přestavovat, znehodnotit či jinak zatížit či poškodit osobní auto ve výroku přesně označené) byl zamítnut, přehlíží tu základní skutečnost ze spisu plynoucí, z níž vycházel při svém rozhodování odvolací soud, totiž to, že stěžovatel v řízení před obecnými soudy se nedomáhá stanovení povinnosti předmětný osobní automobil vydat a nežaluje tedy na plnění, nýbrž na určení vlastnického práva k tomuto automobilu. Touto skutečností také odvolací soud v podstatě odůvodnil svůj, od soudu I. stupně, který návrhu na předběžné opatření vyhověl, odlišný právní názor, aniž sám prováděl další skutková zjištění. Odvolací soud tedy změnil rozhodnutí soudu I. stupně z důvodu odlišného právního názoru, aniž sám prováděl dokazování. Za tohoto stavu mu nelze vytýkat porušení zásady dvoustupňového řízení, jak se v odůvodnění ústavní stížnosti snaží naznačit stěžovatel. K zásahu do uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu by ostatně Ústavní soud byl oprávněn pouze za předpokladu, že by rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, který ústavní stížností napadeným rozhodnutím rozhodoval o stěžovatelem podaném dovolání, bylo možno posoudit jako protiústavní. Tak tomu však v daném případě není. Závěr dovolacího soudu o aplikaci ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. a jeho výklad tak, jak je podán v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, na něž je možno odkázat, je v posuzovaném případě, kdy šlo "pouze" o předběžné opatření, řešící zatímní úpravu poměrů účastníků (když obava z ohrožení výkonu rozhodnutí z důvodů, které ve svém rozhodnutí uvedl odvolací soud, v dané věci, kdy je žalováno o určení vlastnického práva, nepřichází v úvahu) z pohledu práva na spravedlivý proces chráněného čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jichž se stěžovatel dovolává, třeba považovat za ústavně konformní. Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu