ECLI:CZ:US:2000:4.US.293.2000
sp. zn. IV. ÚS 293/2000
Usnesení
IV. ÚS 293/2000
Ústavní soud rozhodl dne 19. října 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti ing. J. V., zastoupeného JUDr. F. H., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 2. 2000, čj. 28 Cdo 898/99-135, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 1998, čj. 16 Co 158/98-108, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným rozsudkům obecných soudů stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nepostupovaly při rozhodování o jeho restitučním nároku v souladu se zákonem, a proto žádá, aby Ústavní soud tato rozhodnutí pro v rozpor s čl. 90 Ústavy ČR zrušil. Stěžovatel uvádí, že v souvislosti s aplikací §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, soud prvého stupně správně poukázal na tehdejší směrnici Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům ze dne 2. 4. 1964, zatímco odvolací soud vyvodil, že tato směrnice byla zrušena účinností hospodářského zákoníku dnem 1. 7. 1964, s kterýmžto názorem stěžovatel nesouhlasí a odkazuje na judikát Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 1222/96, ze kterého vyplývá opak. Pokud však odvolací soud vyvodil protiprávní zvýhodnění žalovaných ze Zásad pro prodej rodinných domků, schválených usnesením rady ONV v Praze 4 v březnu 1998 a doplněných v srpnu 1979, stěžovatel se s tímto závěrem plně ztotožňuje a v podrobnostech odkazuje na příslušnou část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 26.9.1996, sp. zn. 17 Co 290/96. Toto rozhodnutí však dovolací soud zrušil a Městský soud v Praze následně ve věci rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem opačně, tj. zamítavým způsobem. S tímto výsledkem stěžovatel nesouhlasil, avšak jeho dovolání Nejvyššího soud ČR zamítl.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 18 C 7/92, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal žalobou vydání rozsudku, kterým by byla odpůrcům J. a R. T. stanovena povinnost uzavřít s ním dohodu o vydání jedné ideální poloviny domu čp. 179, stavební parcely č. 817 a parcel č. 818/1 a 818/2 v k. ú. P. Obvodní soud pro Prahu 4 na základě provedeného dokazování shledal, že stěžovatel je oprávněným dědicem a má nárok na vydání věci, která přešla na stát v důsledku odmítnutí dědictví, učiněného v tísni, že žalovaní jsou povinnými osobami, neboť nabyli dům v důsledku protiprávního zvýhodnění, když prodávající organizace bytového hospodářství nepostupovala podle směrnic Ministerstva financí ze dne 2. 4. 1994 a prodávaný dům nenabídla ke koupi dosavadním uživatelům, a proto rozsudkem ze dne 22. 11. 1995, čj. 18 C 7/92-55, stěžovatelově žalobnímu návrhu na vydání ideální poloviny domu vyhověl, zatímco návrh na vydání ideální poloviny pozemků zamítl s tím, že jde o pozemky, které se nevydávají, neboť k nim bylo zřízeno právo osobního užívání.
K odvolání stěžovatele a žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 9. 1996, čj. 17 Co 290/96-74, změnil napadený rozsudek soudu prvého stupně tak, že vyhověl žalobě v celém rozsahu. Odvolací soud vyvodil protiprávní zvýhodnění žalovaných z toho, že při prodeji domu nebyly dodrženy Zásady pro prodej rodinných domků schválené usnesením č. 82 rady ONV v Praze 4 ze dne 21. 3. 1978 a doplněné usnesením č. 252 ze dne 29.8.1979. Tyto zásady stanovily přednostní prodej uživateli rodinného domu, výjimka byla možná pouze v případě, kdy by příslušný orgán po prověření a pečlivém zvážení okolností dospěl k názoru, že je ve společenském zájmu účelnější jiné řešení. Na základě zjištěného skutkového stavu odvolací soud dospěl k závěru, že Zásady nebyly dodrženy, neboť rodině stěžovatele bydlící v předmětném domě nejenže nebyl odkup nabídnut, ale byla ignorována i jejich výslovná žádost o odkoupení, přičemž upřednostnění jiného kupce nebylo zdůvodněno. Co se týče pozemkových parcel, odvolací soud dovodil, že jsou-li dány podmínky pro vydání stavební nemovitosti, pak stejné podmínky platí i pro pozemky, ke kterým bylo zřízeno právo osobního užívání v souvislosti se stavbou na nich zřízenou.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 19. 2. 1998, čj. 2 Cdon 2016/97-99, dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. Důvodem ke zrušení byl nesprávný postup odvolacího soudu, který žalovaným odňal možnost jednat před soudem.
V dalším průběhu odvolacího řízení Městský soud v Praze znovu provedl důkaz částí spisu bývalého ONV v Praze 4, týkající se prodeje předmětného domu, a poté svůj původní názor přehodnotil s tím, že existenci protiprávního zvýhodnění žalovaných při prodeji předmětných nemovitostí neshledal, a proto rozsudkem ze dne 30. 6. 1998, čj. 16 Co 158/98-108, změnil vyhovující meritorní výrok rozsudku soudu prvého stupně tak, že návrh v této části zamítl, a zamítavý meritorní výrok potvrdil. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplynulo, že na základě doplňujících zjištění odvolací soud přehodnotil svoje dřívější stanovisko a dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by před uzavřením kupní smlouvy v dubnu 1982 hrála při výběru žalovaných jako kupců roli jakákoli jiná skutečnost než nadstandardní početnost jejich rodiny, což není důvod, pro který byl podle svého účelu přijat zákon o mimosoudních rehabilitacích ve svých účincích proti fyzickým osobám. Soud rovněž konstatoval, že při výběru rada bývalého ONV v Praze 4 postupovala podle vlastních pravidel z předchozích let při vědomém nepoužití zásady přednostní nabídky dosavadním uživatelům, když předtím sdělila dosavadním uživatelům, že dům bude prodán jako rodinný domek a jejich žádost bude zvažována spolu s ostatními žadateli. S ohledem na tato zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaní nejsou v restitučním sporu pasivně legitimováni, neboť okolnosti nabytí předmětného domu nenaplňují požadavky ustanovení §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Co se týče žalobního návrhu na vydání ideální poloviny předmětných pozemků, soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvého stupně a dodal, že vlastnictví k předmětným pozemkům žalovaní nabyli až ke dni 1. 1. 1992 podle ustanovení §872 odst. 1 občanského zákona, tedy mimo rozhodné období.
V dovolání stěžovatel vyslovil přesvědčení, že v daném případě žalovaní nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy a rovněž na základě jejich protiprávního zvýhodnění, poukázal mimo jiné na to, že se jednalo o dům obytný se dvěma byty, a nikoliv o dům rodinný, že při jeho prodeji byl porušen nejen tehdy platný občanský zákoník a zákon č. 52/1966 Sb., ale i interní předpisy rady bývalého ONV v Praze 4, a za nesprávný označil i závěr týkající se nevydání ideální poloviny pozemkových parcel.
Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 22. 2. 2000, čj. 28 Cdo 898/99-135, dovolání zamítl. V odůvodnění vyložil, že námitky dovolatele směřující proti zjištěním skutkového stavu bylo nutno posuzovat vzhledem k jejich obsahu za výtky vad při hodnocení důkazů soudem, což nelze pokládat za dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.; co se týče nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení písm. d) citovaného ustanovení, dovolací soud zjistil, že v projednávané právní věci byl správně použit §4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích a že toto ustanovení bylo i správně vyloženo. Co se týče nevydání pozemků, k nimž bylo dříve zřízeno právo osobního užívání pozemků, dovolací soud uvedl, že není možné přesvědčivě vytýkat odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení ustanovení §8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, když odvolací soud vycházel v podstatě z výkladu citovaného ustanovení, jak k němu dospěl Ústavní soud v jednom ze svých nálezů (ÚS, sv. 4, č. 45).
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Ústavní soud již dříve ve své rozhodovací praxi vyložil, že pouhá polemika se závěry obecných soudů není zpravidla sama o sobě schopna posunout věc do ústavněprávní roviny. Protože jádrem ústavní stížnosti je právě jen pouhé vyjádření souhlasu či nesouhlasu s konkrétními právními závěry obecných soudů rozhodujících o věci v různých fázích soudního řízení, když navíc tyto námitky stěžovatel již v průběhu soudního řízení uplatnil a bylo na ně reagováno, Ústavní soud nenalezl důvod k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů tak, jak stěžovatel navrhl. Ústavně právní argumentace opírající se o čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, je neopodstatněná, neboť citované ustanovení je kompetenční normou nezakotvující žádné základní právo nebo svobodu, a proto tvrzení o porušení základních práv nebo svobod v důsledku porušení tohoto článku, a to bez dalšího, je tvrzením zjevně neopodstatněným.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. října 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu