ECLI:CZ:US:2000:4.US.295.2000
sp. zn. IV. ÚS 295/2000
Usnesení
IV.ÚS 295/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti M. H., zastoupené JUDr. I. H., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 25. 11. 1999, čj. 2 C 218/99-52, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2000, čj. 5 Co 335/2000-74, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými byla zamítnuta žaloba, jíž se domáhala po žalovaném zaplacení částky 20.000,- Kč.
V odůvodnění ústavní stížnosti uvedla, že v průběhu řízení u soudů obou stupňů se domáhala zastavení řízení s tím, že dle jejího názoru nabyl právní moci ve věci vydaný platební rozkaz, neboť odpor, který byl proti němu podán, trpěl procesními nedostatky, které činily tento právní úkon neplatný. Tuto skutečnost dovozuje z toho, že plnou moc přiloženou k odporu za klienta - žalovaného, podepsala právní zástupkyně napodobením jeho jména. Na odporu není uvedeno, že by žalovaný byl někým zastoupen. Je na něm podepsána JUDr. T., ale z obsahu odporu nevyplývá, že by tento právní úkon činila za zastoupeného. S ohledem na uvedené vady mělo být řízení zastaveno pro překážku litispendence ( správně překážka věci rozsouzené). Žalovaný ani během řízení nezmocnil právní zástupkyni k zastupování udělením plné moci do protokolu, plnou moc jí udělil až na počátku odvolacího jednání dne 23. 2. 2000. Stěžovatelka považuje za nesprávný rovněž poukaz, uvedený v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, na rozhodnutí č. 12/85 Sbírky soudních rozhodnutí, kde vyslovený právní závěr je dle jejího názoru zastaralý, nehodící se pro současný právní systém a jeho aplikace na tento konkrétní případ není správná.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka se domáhala zastavení řízení pro překážku věci rozsouzené již v řízení před soudem prvého stupně, kterou přes závěr soudu, že mezi žalovaným a právní zástupkyní došlo k uzavření příkazní smlouvy podle §724 obč. zák., a odpor proti platebnímu rozkazu tedy byl podán platně, tvrdila i v odvolacím řízení. Krajský soud za účelem odstranění jakýchkoliv dalších pochybností stěžovatelky o tom, že na straně žalovaného chybí zmocnění JUDr. T. k zastupování v této věci, umožnil žalovanému, aby před senátem odvolacího soudu dne 23. 2. 2000 podepsal plnou moc k zastupování pro jmenovanou advokátku . Tím byl nedostatek dokladu o tom, že mezi žalovaným a právní zástupkyní došlo k uzavření příkazní smlouvy, zcela zhojen a žalovaný tím schválil veškeré právní úkony právní zástupkyní v této věci učiněné. Platební rozkaz byl podáním odporu zrušen a soud prvého stupně správně pokračoval v řízení ve věci.
Ústavní soud návrh přezkoumal spolu s připojeným spisem Okresního soudu ve Strakonicích, sp.zn. 2C 218/99, a dospěl k závěru, že není důvodný. Ústavní soud předesílá, že již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s právními závěry obecných soudů při hodnocení otázky existence platného právního zastoupení žalovaného a v návaznosti na tento vztah právně relevantní uplatnění odporu proti platebnímu rozkazu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti přitom opakuje tytéž námitky, se kterými se již soudy odpovídajícím způsobem a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu vypořádaly.
Z obsahu připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že odpor proti platebnímu rozkazu ze dne 4. 3. 1999, čj. Ro 130/99-7, byl u okresního soudu podán ve lhůtě, přičemž za žalovaného jej podepsala JUDr. T. a k odporu byla přiložena plná moc ze dne 20. 3. 1999, podepsaná JUDr. T. a označená podpisem žalovaného, který rovněž vyhotovila JUDr. T.. Z výpovědi žalovaného dne 25. 11. 1999 již soud I. stupně zjistil, že žalovaný uzavřel se svou právní zástupkyní JUDr. T. příkazní smlouvu podle ustanovení §724 o.z., chtěl, aby ho jmenovaná advokátka v této právní věci zastupovala a tato jeho návrh na zastupování přijala. Jak patrno z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, tyto vycházely z ustanovení §724 o.z., podle něhož příkazní smlouvou se zavazuje příkazník, že pro příkazce obstará nějakou věc nebo vykoná nějakou činnost. Forma takové smlouvy není zákonem předepsána. Uzavření příkazní smlouvy podle tohoto ustanovení se navenek a vůči soudu manifestuje udělením plné moci. Podle ustanovení §25 odst. 1 o.s.ř. si účastník může zvolit zástupce, advokáta. Plnou moc udělenou advokátovi nelze omezit. Podle odst. 2 tohoto ustanovení je advokát povinen účelně využívat všech zákonem připuštěných prostředků a způsobů poskytování právní pomoci účastníkovi, jejž zastupuje. Soud I. stupně v odůvodnění svého rozsudku dovodil, že mezi žalovaným a jeho právní zástupkyní byla uzavřena příkazní smlouva o poskytnutí právní pomoci, a že právní zástupkyně žalovaného byla zmocněna k tomu, aby podala za žalovaného odpor proti platebnímu rozkazu. Nejpozději udělil žalovaný písemnou plnou moc své právní zástupkyni JUDr. T., k zastupování dne 23. 2. 2000 před zahájením odvolacího jednání. Nedostatek písemné plné moci byl tak zhojen a žalovaný tím schválil všechny úkony, učiněné jeho právní zástupkyní, k nimž došlo před podpisem této plné moci (rozhodnutí č. 12/1985 Sbírky soudních rozhodnutí). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že odpor proti platebnímu rozkazu je procesně právním úkonem a nelze jeho platnost posuzovat na základě hmotněprávních ustanovení o platnosti právních úkonů v občanském zákonu. Neplatná plná moc z 26. 3. 1999 byla nahrazena platnou plnou mocí podepsanou žalovaným dne 23. 2. 2000 před odvolacím soudem. Podle odvolacího soudu je nedůvodná i ta námitka navrhovatelky, že z písemného vyhotovení odporu nelze zjistit, že by právní zástupkyně podávala odpor za žalovaného. V závěru odporu je jméno žalovaného A. H. vypsáno strojem a pod tímto jménem je vlastnoruční podpis právní zástupkyně žalovaného. Z citovaných náležitostí pak podle odvolacího soudu bylo možno dovodit pouze jediný závěr, totiž ten, že odpor za žalovaného podává jeho právní zástupkyně. Nelze pochybovat o tom, že na základě příkazní smlouvy o zastoupení vznikají z činnosti právní zástupkyně práva a povinnosti přímo žalovanému. Odvolací soud proto uzavřel, že platební rozkaz v uvedené věci byl podaným odporem zrušen, nenabyl právní moci, a soud I. stupně proto správně pokračoval v řízení a vydal rozsudek.
Na uvedených závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud nic nezákonného či dokonce protiústavního. Tyto závěry odpovídají judikatuře Nejvyššího soudu ČR ( rozsudek ve věci, sp. zn. Odon 28/95) i soudu Ústavního - jeho nález z poslední doby, sp. zn. IV. ÚS 204/99. Také v nálezu Ústavního soudu ve věci, sp. zn. IV. ÚS 43/94, byl položen důraz na to, že zastoupení vzniká již na základě dohody o plné moci (§23 občanského zákoníku), pro kterou zákonem není vyžadována písemná forma. Samotná plná moc, která je na rozdíl od dohody o plné moci pouze jednostranným úkonem zmocnitele, již jen navenek osvědčuje, že k uzavření dohody o plné moci došlo. Tak je tomu evidentně i v projednávané věci, kdy k setkání žalovaného s jeho právní zástupkyní a rovněž k uzavření dohody o plné moci nepochybně došlo, neboť v opačném případě by právní zástupkyně neměla jakékoliv podklady pro podání odporu proti platebnímu rozkazu.
K námitce stěžovatelky, že z obsahu odporu nevyplývá, že by jej právní zástupkyně činila za žalovaného, Ústavní soud dodává, že i v případě, pokud by měl soud pochybnosti o osobě, která podala odpor proti platebnímu rozkazu, označila se jako zástupce účastníka a neprokázala své oprávnění účastníka zastupovat dle ust. §28 o.s.ř., bylo by nutno považovat uvedené pochybení za odstranitelný nedostatek podmínky řízení a postupovat dle §104 odst. 2 o.s.ř. Uvedený nedostatek podmínky řízení lze s ohledem na ust. §211 o.s.ř. odstranit i v odvolacím řízení. Podání vyhotovené a podepsané právní zástupkyní účastníka však nelze automaticky považovat za podání učiněné osobou neoprávněnou a negovat jeho právní účinky. V daném případě pak došlo k písemnému vyhotovení perfektní plné moci při jednání u odvolacího soudu dne 23. 2. 2000, čímž byly odstraněny jakékoliv pochybnosti o faktickém stavu právního zastoupení žalovaného.
S ohledem na uvedené skutečnosti je zřejmé, že závěry obecných soudů, dle kterých došlo k platnému podání odporu proti platebnímu rozkazu, který byl proto zrušen, nenabyl právní moci, a soud prvého stupně proto pokračoval v řízení a vydal v něm rozsudek, který byl posléze potvrzen odvolacím soudem, nelze považovat za protiústavní. Napadeným rozhodnutím soudů nemohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatelka dovolává, neboť toto právo chráněné čl. 36 Listiny základních práv a svobod, zajišťuje právo na přístup k soudu za zákonem stanovených podmínek, jehož se stěžovatelce dostalo, a nikoliv právo na úspěch ve sporu, jak předpokládá stěžovatelka. Skutečnost, že došlo k vlastnímu projednání věci samé před soudem a nikoliv k zmaření tohoto projednání v důsledku formální odstranitelné nepřesnosti v písemném vyhotovení plné moci, nemůže být argumentem pro uplatnění námitky porušení práva na spravedlivý proces, které naopak mohlo být v rámci nezkráceného soudního řízení oběma účastníky řízení v planém rozsahu využito.
S ohledem na uvedené tak nemohlo dojít ani k namítanému porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod a ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu