ECLI:CZ:US:2000:4.US.309.2000
sp. zn. IV. ÚS 309/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2000, sp. zn. 10 Co 843/99, a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 18. 5. 1999, č.j. 6 C 139/98-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 5. 2000, doplněným podáním ze dne 6. 6. 2000, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2000, sp. zn. 10 Co 843/99 a rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 18. 5. 1999, č.j. 6 C 139/98-38, jimiž bylo pravomocně rozhodnuto, že stěžovatel (žalovaný) je povinen zaplatit žalobci I., s. r. o., částku 17 062,- Kč s příslušenstvím, jako úhradu kupní ceny z uzavřené kupní smlouvy o prodeji soupravy nádobí M. V., svářečky folií bez pumpy a dvou kusů fólie, a náklady řízení.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 95 Ústavy České republiky ("Ústava"), čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Porušení spatřuje v tom, že dle jeho přesvědčení se v občanském soudním řízení nepodařilo prokázat, že podpis na předmětné kupní smlouvě je jeho pravým podpisem. Přesto však oba obecné soudy zaujaly stanovisko opačné, když vůbec nepřihlédly k závěru znaleckého posudku znalce PhDr. J. V. ze dne 11. 3. 1999, podle něhož "vyslovení kategorického závěru není možné vzhledem k charakteru sporného podpisu a vysoké vnitřní variabilitě nesporně pravých podpisů J. K.", resp. tento závěr hodnotily nesprávně. Stěžovatel je přesvědčen, že uvedeným způsobem obecné soudy překročily meze volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř) soudem, které neopravňují soud, aby hodnotil důkazy proti jejich smyslu a významu nebo ve zřejmém rozporu s tímto smyslem a významem, a tím současně zasáhly do jeho ústavních práv.
Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku s tím, že rozhodnutí ve věci ústavní stížnosti ponechává na Ústavnímu soudu.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu v Tachově, sp. zn. 6 C 139/98, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem občanskoprávního sporu, přičemž za hlavní příčinu tohoto pro něj nepříznivého výsledku považuje postup obecných soudů, konkrétně způsob hodnocení závěrů vyplývajících z uvedeného znaleckého posudku ohledně pravosti jeho podpisu. Ústavnímu soudu, jak dal opakovaně najevo ve své judikatuře, nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, snad s výjimkou případů zcela extrémních. Za takový však věc stěžovatele označit nejde, což zřejmě vyplývá mj. i ze skutečnosti, že závěr uvedeného znaleckého posudku obsahuje i část, kterou stěžovatel v odůvodnění své stížnosti necituje, podle níž "Po vyhodnocení všech zjištěných znaků je pravděpodobnější, že sporný podpis na kupní smlouvě ........ je pravým podpisem J. K. ...".
Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 36 Listiny. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr o tom, že stěžovatelův podpis na kupní smlouvě je pravý. To, že s takovým závěrem stěžovatel nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 95 Ústavy či čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není ani být nemůže. Pokud jde o namítané porušení čl. 38 Listiny, z ústavní stížnosti nevyplývá, jakým způsobem by v uvedeném článku zakotvené ústavní právo mělo být porušeno.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. 10. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu