ECLI:CZ:US:2000:4.US.318.2000
sp. zn. IV. ÚS 318/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti R. Š., F. H., a S. H., zastoupených Mgr. J. H., advokátem, proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. 13 To 182/2000, ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. 13 To 189/2000 a ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. 13 To 183/2000, a usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 4. 2000, č.j. . Nt 145/2000-13, NT 145/2000-11 a Nt 145/2000-15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 23. 5. 2000 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. 13 To 182/2000, ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. 13 To 189/2000 a ze dne 25. 4. 2000, sp. zn. 13 To 183/2000, kterými byly podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuty jejich stížnosti proti usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 7. 4. 2000, č.j. . Nt 145/2000-13, NT 145/2000-11 a Nt 145/2000-15, jimiž byli vzati do vazby z vazebního důvodu dle ust. §67 odst. 1 písm. b) tr. řádu. Současně stěžovatelé navrhli zrušení uvedených usnesení Okresního soudu v Pardubicích.
Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Svá tvrzení odůvodnili tak, že dle jejich názoru jak návrh státního zástupce na vzetí do vazby, tak i napadená usnesení jsou nekonkrétní a nejsou odůvodněná, omezení jejich osobní svobody je tudíž protiústavní, přičemž poukázali na nález Ústavního soudu ve věci sp.zn. III. ÚS 217/96. Uvedli dále, že Okresní úřad vyšetřování Policie ČR Pardubice měl k dispozici všechny svědky, které bylo potřeba vyslechnout. Některé z nich vyslechl, další se dostavili k výslechu z vlastní iniciativy, tito však vyslechnuti nebyli a nebyli vyslechnuti ani soudkyní, která rozhodovala o uvalení vazby. Uvedli též, že na své ústavní stížnosti trvají i přesto, že dne 5. 5. 2000 byli z vazby propuštěni.
Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadených usnesení s tím, že veškerý spisový materiál vrátil vyšetřovateli. Uvedl, že v odůvodnění ústavní stížnosti jsou vznášeny obdobné argumenty, na které bylo již reagováno v odůvodnění napadených usnesení, a že o důvodnosti sděleného obvinění neměl jakékoliv pochyby. Dále uvedl, že do jaké míry musí být obavy před ovlivňováním personifikovány, je stálou otázkou, na níž hledá praxe odpověď, nicméně v dané věci, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, byly dány obavy ze vzájemného ovlivňování obviněných domlouváním mezi nimi a jejich svědky, což dle jeho názoru plyne i ze skutečnosti, že obhajoba sama iniciativně vodila svědky k vyšetřovateli a soudu, přičemž předpokládat, že by obhájci nevěděli např. to, že soud v přípravném řízení žádné výslechy svědků v požadovaném směru konat nemůže, by znamenalo pochybovat o jejich profesní způsobilosti. Závěrem vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Okresní státní zastupitelství Pardubice ve svém vyjádření k ústavní stížnosti zrekapitulovalo dosavadní průběh řízení a uvedlo důvody a okolnosti, pro které nebylo možné provést obhajobou navrhovaný výslech svědků. Závěrem vyjádřilo přesvědčení, že napadenými usneseními nedošlo k namítaném zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost a návrhy s ní spojené je třeba jako neopodstatněné odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s omezením osobní svobody vzetím do vazby. Z ústavněprávního hlediska jde v daném případě především o posouzení otázky, zda ke vzetí stěžovatelů do vazby došlo z důvodů a způsobem, který stanoví zákon a na základě rozhodnutí soudu (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, §67 tr. řádu, §68 tr. ř. ve spojení s §160 tr. řádu). Z tohoto pohledu však Ústavní soud neshledal ve vztahu k napadeným usnesením jakékoliv závady, když samotné odůvodnění ústavní stížnosti v podstatě žádnou podrobnější ústavněprávní argumentaci neobsahuje a omezuje se v podstatě na konstatování, že napadená usnesení jsou nekonkrétní a nejsou odůvodněná. Pokud pak stěžovatelé namítají, že vazební důvod podle §67 odst. b) tr.ř. nemusel být dán, pokud by vyšetřovatel, resp. soud rozhodující o vazbě, včas vyslechl všechny svědky navržené či "předvedené" obhajobou, Ústavní soud odkazuje na výše uvedený obsah vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové, pokud jde o výslech svědků soudem při rozhodování o vazbě.
Ústavní soud dále konstatuje, že výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 tr. řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci v průběhu trestního řízení posoudit, zda další trvání důvodů vazby, popř. zda vazba vůbec, je opatřením nezbytným pro dosažní účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Kritéria pro toto posouzení je třeba vyvodit vždy z povahy trestní věci a osoby obviněného či obžalovaného, jeho osobních poměrů a rozsahu potřebného dokazování. Ústavní soud je povinen respektovat nezávislost obecných soudů v této věci a byl by oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení byla natolik extrémní, že by vybočovala z mezí ústavnosti. Taková pochybení však v dané věci zjištěna nebyla. To, že soud posuzující stížnost stěžovatelů dospěl po posouzení rozhodných skutečností k závěrům, se kterými se stěžovatelé neztotožňují, nemůže být samo o sobě argumentem k namítanému tvrzení o zásahu do ústavně zaručených základních práv. Krajský soud v Hradci Králové v napadených usneseních se vypořádal s námitkami stěžovatelů a přesvědčivě vyložil důvody, pro které stížnostem nevyhověl. Není úkolem Ústavního soudu toto jeho hodnocení konkrétních skutečností přehodnocovat či schvalovat.
Dále je třeba uvést, že ve vazebních věcech dává trestní řád stíhané osobě řadu prostředků, aby tento nesporně závažný zásah do osobní svobody byl v rozumných intervalech kontrolován a tedy i minimalizován, jak to ostatně vyžaduje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Tuto zásahu naplňuje zejména ust. §72 odst. 2 tr. řádu, jež zakládá právo obviněného kdykoliv žádat o propuštění na svobodu. O této žádosti rozhoduje nezávislý soud, a byla-li taková žádost soudem zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat po uplynutí čtrnácti dnů od právní moci rozhodnutí. Z ústavní stížnosti vyplývá, že vazba trvala jen relativně krátkou dobu, když stěžovatelé, zřejmě po zjištění, že důvody vazby již nejsou dány, byli propuštěni na svobodu dne 5. 5. 2000. Z uvedeného lze dovodit, že shora uvedené právní záruky byly uplatněny a že v současné době namítaný zásah do osobní svobody stěžovatelů již pominul.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. 10. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu