ECLI:CZ:US:2000:4.US.321.2000
sp. zn. IV. ÚS 321/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti Stavebních závodů O., a.s., zastoupených P. Z., prom. práv., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2000, č.j. 27 Co 722/99-86 a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 15. 7. 1999, č.j. 3 C 283/98-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 5. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2000, č.j. 27 Co 722/99-86 a rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 15. 7. 1999, č.j. 3 C 283/98-72, jimiž jí byla pravomocně stanovena povinnost zaplatit Ing. P. H. (žalobci) nevyplacenou část mzdy za měsíce leden až duben 1998 ve výši 11 250,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), podle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Tím, že jí bylo uloženo zaplatit na mzdě víc, než připouští zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, bylo dle jejího názoru porušeno právo, aby jí nebyla uložena povinnost ve větším rozsahu, než připouští cit. zákon. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní vývoj řízení ve věci a vyjádřila své, od obecných soudů odchylné, právní názory na výklad výše cit. zákona i své odchylné právní závěry vyplývající z jí provedeného hodnocení shromážděných důkazů.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že jeho napadeným rozsudkem nedošlo k namítanému zásahu do ústavních práv stěžovatelky zakotvených v čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou odmítl.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Praha - východ, sp. zn. 3 C 283/98, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatelky, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výsledkem občanskoprávního sporu, přičemž za hlavní příčinu tohoto pro ní nepříznivého výsledku považuje nesprávné právní posouzení věci obecnými soudy, tedy nesprávnou aplikaci specifikovaných pracovněprávních předpisů na zjištěný skutkový stav, resp. nesprávný výklad těchto předpisů. Ústavnímu soudu, jak dal opakovaně najevo ve své judikatuře, nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, snad s výjimkou případů zcela extrémních. Za takový však věc stěžovatelky označit nejde. Stěžovatelce nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 36 Listiny. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr o tom, že mezi účastníky platně došlo ke sjednání pevné výše základní mzdy v manažerské smlouvě a že následný dodatek platebního výměru na této skutečnosti nic nezměnil. To, že s takovým závěrem stěžovatelka nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod, zejména nikoliv ústavních principů zakotvených v čl. 4 odst. 1 Listiny, které ostatně ani nepředstavují samostatné subjektivní veřejné základní právo, jehož by bylo možno dovolávat se přímo. Nad rámec ústavněprávní argumentace stěžovatelky Ústavní soud uvádí, že pokud by měla být porušením čl. 95 Ústavy či čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není ani být nemůže.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. 10. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu