ECLI:CZ:US:2000:4.US.322.2000
sp. zn. IV. ÚS 322/2000
Usnesení
IV.ÚS 322/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti společnosti A., spol. s r.o., právně zastoupené JUDr. Z. J., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2000, čj. 35 Ca 19/99-18, a rozhodnutí Katastrálního úřadu ve Znojmě, čj. 201 10 V3-348/98, ze dne 20. 1. 1999, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadená rozhodnutí jsou zcela neobjektivní a z právního hodnocení celé situace je zřejmé, že katastrální úřad a posléze soud postupovaly v rozporu se zásadami, zakotvenými v zákoně o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem a zákonem o správním řízení.
Z obsahu připojeného spisu a tvrzení obsažených v ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Katastrální úřad ve Znojmě zamítl návrh na povolení vkladu věcného břemene do katastru nemovitostí na základě smlouvy o zřízení práva věcného břemene k užívání nemovitosti, uzavřené dne 6. 2. 1998 mezi společností J., s.r.o., jako povinným a společností A., s r.o., jako oprávněným. Rozhodnutí mimo jiné odůvodnil neurčitostí právního úkonu, kterou spatřoval v tom, že budova na parcele č. 5748/7 je ve smlouvě popsána jako občanská vybavenost, kterou se dle prováděcí vyhl. č. 190/1996 Sb. k zákonu č. 265/1992 Sb. rozumí školy, nemocnice, prodejny, budovy, atd. Katastrální úřad měl proto pochybnosti o tom, co je předmětem smlouvy, neboť každá nemovitost musí být individualizována, resp. jednoznačně přesně popsána, z hlediska účelu, ke kterému slouží. Stěžovatelem uplatněnému opravnému prostředku katastrálního úřadu ve Znojmě nevyhověl a postoupil ho krajskému soudu.
Krajský soud shledal tento závěr katastrálního úřadu o neurčitosti právního úkonu jako důvodný. Uvedl, že pojem "občanská vybavenost" pro uvedené účely zahrnuje stavby různého druhu se zcela odlišným způsobem využití. I když údaje katastru nemovitostí by měly být základem k dostatečně určitému označení předmětu právního úkonu, samy o sobě nemusí stačit k tomu, aby předmět smlouvy byl individualizován tak, aby ho nebylo možno zaměnit za věc obdobnou. Jestliže je předmět smlouvy označen jako občanská vybavenost č.p. 2919, ale bez bližší konkretizace objektu (popř. objektů) postaveného (popř. postavených) na poměrně velké zastavěné ploše (1234 m2), požadavek určitosti právního úkonu stanovený v §5 odst.1 písm. c) zák. č. 265/1992 Sb. splněn není .
Stěžovatel se závěry krajského soudu nesouhlasí a namítá, že předmět smlouvy o zřízení věcného břemene užívání nemovitosti byl označen v souladu s označením na příslušném LV, a to jako občanská vybavenost č.p. 2919 na parcele č. 5748/7 a parcela č. 5748/7 o výměře 1234 m2, zapsané na LV 5717 pro k.ú. Z., okr. Znojmo u Katastrálního úřadu ve Znojmě. Dle jeho názoru byly nemovitosti specifikovány přesně a nebylo je možno zaměnit s jinou nemovitostí, a předmět smlouvy byl proto naprosto přesně a určitě vymezen. Vzhledem k tomu, že právní úkon týkající se zřízení práva věcného břemene je určitý a srozumitelný, podmínky pro povolení vkladu §5 odst.1 písm. c) zák. č. 265/1992 Sb. byly splněny. Stěžovatel dále namítá, že návrh na povolení vkladu se netýkal jen objektu č.p. 2919, ale i pozemku, na kterém se nachází, tj. parcely č. 5748/7, který byl označen určitě a ohledně kterého nevznikly pochybnosti, co je předmětem smlouvy. Dle názoru stěžovatele katastrální úřad nepostupoval v souladu se zák. č.235/1992 Sb. a porušil rovněž ust. §3 odst.4 zák. č. 71/1967 Sb., protože jeho rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Rozhodnutí katastrálního úřadu považuje za diskriminační a poukazuje na to, že tentýž katastrální úřad povolil návrh na vklad smlouvy o zřízení předkupního práva k nemovitosti ze dne 24. 6. 1996, která se týkala stejných nemovitostí jako smlouva o zřízení práva věcného břemene, a to i když byl předmět smlouvy také označen jako "občanská vybavenost".
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že žádné z namítaných základních práv nebylo porušeno, neboť napadený rozsudek byl vydán v mezích stanovených zákonem, stěžovateli bylo umožněno, aby se u soudu domáhal přezkoumání rozhodnutí správního orgánu a připomněl, že ochrana vlastnického práva se zaručuje jen právu již konstituovanému a nikoliv tvrzenému nároku na ně.
Za vedlejšího účastníka společnost Japon, s.r.o., se vyjádřil správce konkursní podstaty, který uvedl, že na tuto společnost byl Krajským obchodním soudem v Brně prohlášen konkurz a předmětná nemovitost č.p. 2919 s pozemkem p.č. 5748/7 byla zahrnuta do konkurzní podstaty úpadce.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud předesílá, že již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s právním závěrem krajského soudu, který při přezkoumávání rozhodnutí katastrálního úřadu o zamítnutí návrhu na vklad dospěl k závěru, že katastrální úřad posoudil právní úkon, podle něhož byl navrhován vklad práva do katastru nemovitostí v souladu s ust. §5 odst.1 a odst. 2 zák. č. 265/1992 Sb . Porušení svého práva na soudní ochranu tak stěžovatel spatřuje v nesprávném hodnocení toho, zda předmět smlouvy byl dostatečně přesně vymezen a zda ve vazbě na specifikaci předmětu smlouvy je možné právní úkon, týkající se tohoto předmětu, považovat za určitý. Stěžovatel přitom ve své ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, které předložil již krajskému soudu a který se s nimi odpovídajícím způsobem vypořádal. Krajský soud při svém rozhodování vycházel z povinnosti katastrálního úřadu, který dle ust. §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím mimo jiné zkoumá, zda navrhovaný vklad je odůvodněn obsahem předložených listin a zda právní úkon, týkající se převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo zániku jiného práva, je určitý a srozumitelný. Dle bodu 60. přílohy k vyhl. č.190/1996 Sb. (ve znění platném ke dni rozhodování) se za objekt občanské vybavenosti považuje zařízení veřejné správy a řízení (např. úřadovny obcí, soudů, požární stanice), školské a výchovné (např. školy, internáty), kulturní a osvětové (např. divadla, kina, hrady, zámky, zoologické zahrady), sportovní a tělovýchovné (např.sportovní haly, zimní stadiony, zařízení horské služby), zdravotnické a sociální (např. nemocnice, lékárny, ústavy sociální péče, léčebná zařízení) a obchodu a služeb (např. prodejny, hotely, restaurace, cestovní kanceláře, zařízení spojů, hromadné garáže). Z uvedeného je zřejmé, že pojem "občanská vybavenost" je natolik široký a umožňuje zahrnout pod tuto charakteristiku stavby zcela odlišné co druhu, stavebního provedení a způsobu využití, že nelze požadavek katastrálního úřadu na specifikaci a konkretizaci předmětného stavebního objektu považovat za požadavek vymykající se zákonu. Stejně tak nelze považovat za nezákonné či protiústavní rozhodnutí krajského soudu, který za daných okolností posoudil postup katastrálního úřadu i ve vazbě na výměru zastavěné plochy a s ohledem na vyloučení možnosti záměny předmětu smlouvy za věc obdobnou. Skutečnost, že se katastrální úřad a soud zabývaly otázkou určitosti právního úkonu a nevyhodnotily ji způsobem pro stěžovatele příznivým, neznamená, že by došlo ke zkrácení jeho práv či porušení stěžovatelových práv na soudní ochranu, neboť stěžovateli bylo umožněno domáhat se zákonem stanoveným způsobem ochrany u soudu. Učiněné právní závěry soudu pak, jak je rozvedeno výše, Ústavní soud není oprávněn hodnotit.
Pokud jde o námitku stěžovatele, že návrh na vklad práva věcného břemene se netýkal jen budovy, ale i pozemkové parcely, ohledně které měl být vklad umožněn, Ústavní soud uvádí, že s ohledem na specifičnost zřizovaného práva věcného břemene, spočívajícího v užívání nemovitostí ve smlouvě uvedených jako občanská vybavenost čp. 2919 na pč. 5748/7 a parcela č. 5748/7, zastavěná plocha, by zřízení práva věcného břemene, spočívajícího pouze v užívání zastavěné plochy, neodpovídalo smyslu a obsahu předložené smlouvy. Ostatně uvedenou námitku stěžovatel uplatnil až v řízení před Ústavním soudem. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. III.ÚS 359/96, I.ÚS 650/99), však platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení.
Námitkou ohledně toho, že v případě smlouvy ze dne 24. 6. 1996, o zřízení předkupního práva, byl vklad práva povolen, přestože předmět smlouvy byl rovněž označen jako občanská vybavenost, se Ústavní soud nezabýval, neboť je oprávněn přezkoumávat otázku eventuelního porušení práv v konkrétní věci, která je předmětem ústavní stížnosti.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod, bylo zjištěno, že soud v řízení postupoval v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny základních práv a svobod a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu