ECLI:CZ:US:2000:4.US.324.2000
sp. zn. IV. ÚS 324/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti JUDr. M. S., zastoupené JUDr. J. B., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. února 2000, sp. zn. 29 Cdo 1761/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 28. května 2000 bylo Ústavnímu soudu doručeno faxové podání, které bylo dne 29. května 2000 doplněno druhým faxovým stejnopisem a dne 30. května 2000 originálem podání, označeným jako ústavní stížnost. Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že napadeným rozhodnutím bylo jako nedůvodné zamítnuto její dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 30. března 1999, sp. zn. 55 Co 99/99. Tímto rozsudkem odvolací soud vyhověl odvolání druhé strany a stěžovatelčinu žalobu zamítl.
Uvedenou žalobou se stěžovatelka domáhala určení, že trvá právní vztah, kterým byla, na základě rozhodnutí ministra kultury ČR, jmenována likvidátorkou národního podniku O., nakladatelství krásné literatury a umění. Stěžovatelka se domnívala, že uvedené rozhodnutí bylo správním rozhodnutím ministra a smlouva, kterou ministerstvo poté se stěžovatelkou uzavřelo, byla uzavřena na dobu trvání likvidace podniku. Ministerstvo kultury však stěžovatelku bez udání důvodu odvolalo z funkce likvidátorky.
Zásah do svých základních práv a svobod spatřuje stěžovatelka v porušení čl. 26 odst. 1 Ústavy ČR, dle nějž jen zákon může stanovit podmínky pro výkon či omezení určitých povolání nebo činností (zřejmě měla na mysli čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), tj., že ministerstvo kultury nemělo bez řádného zdůvodnění právo stěžovatelku odvolat z funkce likvidátora. Dále odkazuje na čl. 4 odst. 3 Ústavy ČR, kde se stanoví, že zákonné omezení základních práv a svobod platí pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky, stejně (správně čl. 4 odst. 3 Listiny), a dále na odst. 2 a 4 téhož článku, podle kterých meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou, upraveny pouze zákonem a kdy při používání mezí základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu.
K ústavní stížnosti se, na výzvu Ústavního soudu za účastníka řízení - Nejvyšší soud ČR, vyjádřil předseda senátu 29 Cdo. Ve svém vyjádření odůvodnil, s odkazem na napadený rozsudek, důvody svého rozhodnutí. Současně vyvrátil některé věcné námitky, které stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla.
Ústavní soud si k věci vyžádal též spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 145/96, týkající se stěžovatelčiny žaloby na určení. Po prostudování všech dostupných podkladů Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Jak je z podání stěžovatelky zjevné, uniká jí i její právní zástupkyni, smysl a význam Ústavního soudu a ústavní stížnosti, která přísluší fyzické nebo právnické osobě, jako zcela specifický prostředek nápravy pravomocného rozhodnutí, jestliže tvrdí, že rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Tvrdí-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti, že obecné soudy v její věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je její a v ústavní stížnosti uvádí jen polemiku s těmito závěry, aniž by uvedla další skutečnosti, které by svědčily o porušení Listiny, pak nezbývá než tato tvrzení bez ústavně právního rozměru odmítnout.
Ústavní soud není běžnou třetí respektive čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto mu nepřísluší nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se také eventuálním porušením běžných práv, chráněných např. občanským zákoníkem, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou. Ústavní soud posuzuje správnost hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny.
Argumentuje-li stěžovatelka čl. 26 Listiny, je nutno uvést, že toto ustanovení míří zcela jinam, nežli se stěžovatelka domnívá. Tento článek nezakládá žádné právo vykonávat jakoukoliv funkci či činnost, ale zaručuje právo každého samostatně se rozhodovat, zda své pracovní schopnosti bude využívat samostatně, nebo ve formě závislé práce. To však neznamená, že při této rozhodovací činnosti není subjekt nijak omezen - právo svobodného podnikání může být realizováno jen v hranicích určených právem. To, že stěžovatelka byla odvolána z funkce likvidátorky v konkrétním případě se nikterak netýká jejího práva podnikat.
Platnost či neplatnost aktu ministra kultury pak byla posouzena obecnými soudy, do jejichž jurisdikce může Ústavní soud zasáhnout, jak už dal opakovaně najevo, jen v případech zcela výjimečných. Takovým případem však případ stěžovatelky v žádném případě není, když obecným soudům nelze vytknout ani nerespektování spravedlivého procesu, ani ústavně nekonformní aplikaci právních předpisů.
Vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. 11. 2000
JUDr. Vladimír Čermákpředseda senátu