ECLI:CZ:US:2000:4.US.325.2000
sp. zn. IV. ÚS 325/2000
Usnesení
IV. ÚS 325/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti společnosti F., s.r.o., právně zastoupené JUDr. M. U., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR , sp. zn. 3 Nd 88/2000, ze dne 14. 3. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, jímž tento soud nevyhověl stěžovatelově vznesené námitce podjatosti, týkající se soudců JUDr. O. Ř., JUDr. V. T. a JUDr. J. H., kterou odůvodnil v podstatě tím, že senát Vrchního soudu v Praze v obdobném personálním složení rozhodoval věc takřka identickou jako je věc nyní tímto senátem projednávaná a svůj právní názor na věc již tedy vyslovil. V této skutečnosti spatřoval stěžovatel - a uvedl i v písemném podání - "nedostatek vnitřního psychického vztahu senátu k projednávané věci". Činí tak v podstatě i nyní v důvodech ústavní stížnosti, když uvádí, že jmenované osoby, které, jak uvádí, posvětily podle jeho názoru protiprávní "změny" v instrumentech kolektivního investování v jiné věci u vrchního soudu vedené, pro svůj vnitřní vztah k problematice, která je předmětem sporu, na níž se aktivně podílely, nemohou být nestranné při rozhodování o návrhu stěžovatele. Ten se proto domnívá, že Nejvyšší soud ČR při přezkumu vznesené námitky podjatosti nepostupoval v souladu s právem stěžovatele na spravedlivý proces, jehož je nestrannost soudců tvořících nezávislý orgán nedílnou součástí, a porušil tak čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisu Krajského obchodního soudu v Praze, dospěl k závěru, že není důvodná.
Nejvyšší soud ČR před vydáním napadeného rozhodnutí vyžádal vyjádření všech soudců, jichž se námitka podjatosti týkala, z nichž - jak ověřil i Ústavní soud - nevyplynulo nic, co by budilo pochybnosti o jejich nepodjatosti. Závěru tohoto soudu o tom, že samotný fakt, že dotčení soudci se podíleli na rozhodování v jiné právní věci obdobné povahy, s jejímž výsledkem stěžovatel není spokojen, nemůže být důvodem pro jejich vyloučení z projednávaní a rozhodování věci, nelze ničeho vytýkat. Pro poměr k věci lze totiž soudce vyloučit pouze tehdy, když sám má na výsledku řízení přímý či nepřímý zájem. Takový poměr však nemůže být dán bez dalšího tím, že účastník je nespokojen či přesvědčen o nesprávnosti závěrů soudce v jiné obdobné věci, neboť k nápravě vadných rozhodnutí slouží řádné opravné prostředky. Ústavní soud tak nezjistil v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ničeho, co by svědčilo pro jeho zásah z důvodu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu