ECLI:CZ:US:2000:4.US.327.2000
sp. zn. IV. ÚS 327/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl ve věci ústavní stížnosti I. Z., zastoupené JUDr. Z.B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2000, č.j. 23 Co 43/2000-149 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 11 C 199/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 29. 5. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2000, č.j. 23 Co 43/2000-149 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 11 C 199/96, jimiž byla pravomocně zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby žalovaní R. L. a M. L. byli povinni společně a nerozdílně jí zaplatit částku 127 000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud odložil podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") vykonatelnost napadeného pravomocného rozhodnutí. Obecné soudy v napadených rozsudcích dospěly k závěru, že na straně stěžovatelky existuje nedostatek aktivní legitimace. Uvedeným rozsudkem odvolacího soudu byl také zamítnut návrh stěžovatelky na připuštění dovolání, když odvolací soud neshledal pro připuštění dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř. důvody.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky byla porušena její ústavně zaručená základní práva plynoucí z Listiny základních práv a svobod ("Listina") a Ústavy České republiky ("Ústava"), zejména čl. 90 Ústavy . Uvedla, že odvolací soud a soud prvního stupně celou věc posoudily v rozporu se stanoviskem účastníků sporu a se svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy, a zaujaly zcela nepochopitelný a ničím neodůvodněný právní názor, že její příkaz k převodu z účtu společnosti P., s.r.o. na účet druhého žalovaného byl jednáním statutárního orgánu společnosti a tudíž úkonem této obchodní společnosti, nikoliv úkonem stěžovatelky jako soukromé osoby. Dovolání nepodala z toho důvodu, že proklamace možnosti dovolání, citovaná v poučení o možnosti opravných prostředků, není připuštěním dovolání, ale citací zákona, který umožňuje dovolání jen ze zákonem uvedených důvodů a v jejím případě dovolání ze zákonných důvodů není možné.
Ústavní soud po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem, dospěl k názoru, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").
Jak vyplývá z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, odvolací soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na vyslovení přípustnosti dovolání, nicméně svým postupem stěžovatelka vytvořila stav, kdy mohla využít tzv. podmíněně přípustné dovolání ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. Ústavní soud např. již např. v usnesení I. ÚS 171/96 ze dne 11. 9. 1996 vyslovil, že i když otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, posoudí dovolací soud, není pochyb o tom, že teprve poté, co bude vydáno rozhodnutí dovolacího soudu, vyčerpá stěžovatelka všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Do té doby je třeba pokládat ústavní stížnost za nepřípustnou. Z téhož názoru vychází i usnesení IV. ÚS 93/98 publikované pod č. 36, sv. 10. Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR. Podle tohoto rozhodnutí o nevyčerpání všech prostředků může jít zpravidla i tam, kde ústavněprávní argumentace je obsahově shodná s argumentací, kterou stěžovatel uplatnil před obecnými soudy, a kterou cíleně předkládá i soudu dovolacímu. V takovém případě, jak vyplývá z cit. usnesení, je povinen tento svůj postup "dotáhnout do konce" - tedy dovolání podat.
Kromě toho Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka nebyla zbavena práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. 6. 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj