ECLI:CZ:US:2000:4.US.331.2000
sp. zn. IV. ÚS 331/2000
Usnesení
IV. ÚS 331/2000
Ústavní soud rozhodl dne 2. října 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti D., a. s., zastoupené J. V., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2000, čj. 38 Ca 67/99-38, rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 18. 12. 1998, čj. FŘ-3556b/2/98, a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 1998, čj. 45198/98/006512/6046, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným rozhodnutím orgánů veřejné moci stěžovatelka tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejích práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvádí, že jí správce daně na základě provedené daňové kontroly daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1996 doměřil daň ve výši 29 198 000,-- Kč, když považoval obchod s cennými papíry, konkrétně označenými ve zprávě o daňové kontrole, za zastřený právní úkon, jehož skutečným cílem bylo snížení základu daně o 116 792 000,-- Kč. Finanční ředitelství v Praze odvolání stěžovatelky zamítlo s konstatováním, že postup a závěry správce daně při dodatečném doměření daně byly správné, neboť stěžovatelka neprokázala účel ani oprávněnost předmětné transakce, a ztrátu z prodeje cenných papírů nelze považovat za daňově uznatelný výdaj. Toto rozhodnutí stěžovatelka napadla žalobou podle hlavy druhé části páté občanského soudního řádu, kterou Městský soud v Praze zamítl. Stěžovatelka má však za to, že správní soud nepřezkoumával pouze zákonnost správního rozhodnutí, ale zabýval se jím i z věcného hlediska, když navíc předmětnou operaci interpretoval nesprávně. Z důkazů provedených správcem daně totiž vyplývá, že stěžovatelka, která měla cenné papíry delší dobu ve svém vlastnictví, je prodala, a poté je zase získala zpět, zatímco podle městského soudu je měla tentýž den nejprve nakoupit a téhož dne prodat za nižší cenu. Stěžovatelka, rozdílně od závěrů orgánů veřejné moci, tvrdí, že prokázala smysl předmětné operace a poukazuje na to, že prodejem cenných papírů dosáhla tržeb (výnosů) ve výši 162 070 234,-- Kč, které zahrnula do svého daňového základu za rok 1996, a že uplatnění plné pořizovací ceny cenných papírů do daňových výdajů bylo v souladu s tehdy platným ustanovením §24 odst. 2 písm. r) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Stěžovatelka vytýká správnímu soudu i absenci důvodů, na základě kterých shledal postup finančních orgánů v souladu s příslušnými daňovými předpisy, a ze všech výše uvedených důvodů žádá, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci zrušil.
Ze spisu Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, jehož součástí je i spisový materiál příslušného finančního úřadu, vedený k napadeným správním rozhodnutím, a ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 67/99, vyplynulo, že správce daně provedl u stěžovatelky daňovou kontrolu, při které zjistil, že prostřednictvím obchodníka s cennými papíry stěžovatelka prodala (za 162 070 234,-- Kč) a tentýž den zpětně nakoupila (za 278 862 046,50 Kč) od stejného obchodního partnera akcie stejných titulů, stejných emitentů a stejného množství a vzájemné pohledávky s obchodním partnerem smluvně započetla. Vzhledem k tomu, že zástupci stěžovatelky se nemohli vyjádřit k důvodům těchto obchodů, správce daně posoudil celou transakci jako účelovou s cílem snížit základ daně, a tím i daňovou povinnost, a proto náklady ve výši 116 791 812,50 Kč neuznal za náklady nutné na udržení a dosažení příjmů a dodatečným platebním výměrem stěžovatelce dodatečně doměřil daň z příjmů právnických osob za rok 1996 ve výši 29 198 000,-- Kč.
Odvolání stěžovatelky Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu zamítlo. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že nadřízený orgán neshledal v postupu správce daně a jeho rozhodnutí žádné pochybení a že se vyrovnal s námitkami vznesenými v odvolání. Návrhu stěžovatelky na vyžádání stanovisek Ministerstva financí a Ústavu státu a práva zpracovaných v souvislosti s podnětem k trestnímu stíhání bývalého předsedy představenstva C. S. I. F., a. s., (původní jméno stěžovatelky), k řešení otázky možných daňových úniků, finanční ředitelství nevyhovělo s tím, že stanoviska nemají sílu důkazního prostředku a byla vydána pro zhodnocení jiné otázky v jiném než daňovém řízení.
Rozhodnutí správních orgánů napadla stěžovatelka správní žalobou, ve které tvrdila porušení hmotně právních i procesně právních ustanovení.
Městský soud v Praze neshledal žalobu důvodnou a ústavní stížností napadeným rozsudkem ji zamítl. Z odůvodnění jeho rozhodnutí sice vyplývá, že vyložil obchodní transakci stěžovatelky opačně než správní orgány, tedy tak, že dne 23. 12. 1996 nakoupila a poté za nižší cenu prodala akcie, nicméně potvrdil jejich závěr, že i v případě výdajů podle ustanovení §24 odst. 2 zákona o daních z příjmů platí, že jako daňový může být uznán jen takový konkrétní výdaj, který byl prokazatelně vynaložen na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Jelikož správce daně měl v souvislosti se způsobem provedení obchodní transakce s cennými papíry o charakteru předmětných výdajů pochybnosti a stěžovatelka neprokázala, že smyslem obchodu bylo dosažení, zajištění a udržení jejích zdanitelných příjmů, byly její úkony posouzeny jako zastírající skutečný stav s cílem snížit základ daně a samotnou daň z příjmů právnických osob za rok 1996, aniž by finanční orgány jakkoliv zpochybnily to, že k obchodu s cennými papíry reálně došlo.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se již dříve ve své rozhodovací praxi vyjádřil k hlediskům, za nichž může přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, a vyložil, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví nepřísluší pravomoc zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud tyto ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných, než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou především samostatnou záležitostí obecných soudů.
V projednávaném případě je jádrem ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatelky s právními závěry správních orgánů a správního soudu související s aplikací ustanovení §2 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Z předloženého spisového materiálu vyplynulo, že důležitým, ne-li rozhodujícím, momentem pro posouzení relevance aplikace ustanovení §2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků byla skutečnost, že výsledkem obchodních transakcí provedených v tentýž den, tedy v den prodeje a nákupu cenných papírů stejných titulů, množství a emitentů, byl nezměněný, totožný, stav portfolia akcií. Vzhledem k tomu, že transakce, byť formálně správně zaúčtovaná, vedla ve svém důsledku ke snížení základu daně, a tím i daňové povinnosti, správce daně žádal uspokojivé vysvětlení jejího účelu, kterého se mu podle jeho názoru nedostalo, a proto neuznal jako částku snižující v důsledku obchodních operací základ daně za daňově uznatelný výdaj, zvýšil o ni základ daně z příjmů a doměřil dodatečně daň z příjmů právnických osob. Správní soud se v přezkumném řízení všemi souvislostmi náležitě zabýval a vyvodil závěry, jež z ústavně právního hlediska nelze napadnout. Správní soud sice konstatoval, že obchod s cennými papíry proběhl tak, že stěžovatelka cenné papíry nejprve koupila a poté prodala, zatímco podle správce daně došlo nejprve k jejich prodeji a poté nákupu, nicméně tato nesrovnalost nemá žádný vliv na závěr soudu o tom, že i pro výdaje podle ustanovení §24 odst. 2 zákona o daních z příjmů platí, že jako daňový může být uznán jen takový konkrétní výdaj, který byl prokazatelně vynaložen na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, což stěžovatelka v daňovém řízení neprokázala, neboť nemohla srozumitelně a určitě vysvětlit účel tohoto obchodu.
V celém řízení bylo zkoumáno, řečeno velmi obecně, zda jsou splněny podmínky pro dodatečné vyměření daně či nikoliv. Orgány veřejné moci vyložily, na základě jakých skutečností shledaly existenci těchto podmínek, reagovaly na námitky stěžovatelky a umožnily jí, aby se ochrany svých práv domáhala všemi procesními prostředky, které právní řád v dané věci připouští. Ústavní soud, vědom si toho, že mu nepřísluší přezkum celkové zákonnosti či dokonce správnosti napadených rozhodnutí, včetně jejich odůvodnění, po zjištění, že ústavní procesní principy v dané věci nebyly porušeny a že k ingerenci do rozhodovací činnosti správního soudu nejsou dány podmínky, dospěl k závěru, že důvod k jeho zásahu z důvodu tvrzeného stěžovatelkou není dán.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 2. října 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu