ECLI:CZ:US:2000:4.US.334.2000
sp. zn. IV. ÚS 334/2000
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti V. K., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. března 2000, sp. zn. 5 To 94/2000, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 20. prosince 1999, sp. zn. 2 T 84/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo dne 2. června 2000, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručeno podání stěžovatele, které nesplňovalo veškeré náležitosti ústavní stížnosti. Z toho důvodu byl právní zástupce stěžovatele, JUDr. I. M., vyzván k odstranění vad podání, na které však zareagoval nově zvolený právní zástupce, JUDr. V. J., který svým podáním uvedené vady odstranil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v jeho případě soudy nehodnotily všechny, navzájem rozporné, důkazy, ale učinily závěr pouze na základě jednoho důkazu, a to z výpovědi svědkyně v přípravném řízení, aniž by tato výpověď byla u hlavního líčení přečtena, a shledán tak její rozpor s výpovědí u hlavního líčení. Tím porušil ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu, zakotvující povinnost posoudit veškeré důkazy, které svědčí pro i proti obžalovanému, a současně zásadu bezprostřednosti.
Druhé porušení svého práva shledává ve výroku o vině, kde je použito množného čísla při popisu trestného činu, ačkoliv napadení svědkyně provedl pouze spoluobžalovaný, syn stěžovatele, když stěžovatel celému jednání jen přihlížel, když tato skutečnost je zřejmá i z výpovědi svědkyně i u hlavního líčení.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozsudků z důvodu jím tvrzeného porušení zásad stanovených v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které jsou konkretizovány v ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), tedy práva každého být stíhán jen ze zákonných důvodů, kterým se má zabránit libovůli soudů, při zachování jejich autonomie a nezávislosti.
K výzvě Ústavního soudu se, dle ustanovení §42 odst. 4 zákona, vyjádřil účastník - Krajský soud v Ostravě prostřednictvím předsedy senátu 5 To. K námitce nepřečtení výpovědi svědkyně z přípravného řízení u hlavního líčení uvedl, že k němu nepřistoupil dle ustanovení §211 odst. 2 lit. b) trestního řádu, neboť výpověď nebyla natolik rozporná, jak namítal stěžovatel, a případné odchylky byly adekvátní době, která uplynula mezi spácháním trestného činu a hlavním líčením.
Druhé námitce je dle účastníka nutno přisvědčit v tom, že použitím množného čísla je zjištěné jednání přičteno oběma pachatelům. Avšak z popisů trestného činu, jak je uveden v odůvodněních rozsudků, je zřejmé, že fyzicky napadl svědkyni pouze spolupachatel stěžovatele. Je proto vyloučeno, aby rozsudek mohl být pochopen tak, že se násilného jednání vůči poškozené dopustil i stěžovatel. Nicméně následek jednání je nutno přičíst součinnosti pachatelů při trestním jednání, kdy, dle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), každý z pachatelů odpovídá za trestný čin tak, jako by jej spáchal sám. Z tohoto důvodu je věcná nesprávnost skutkové věty vyloučena.
Současně účastník vyjádřil pochybnost, bylo-li podání ústavní stížnosti učiněno včas dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").
Ústavní soud si k věci vyžádal také vyjádření Okresního soudu v Karviné a současně i spis vedený u tohoto soudu v dané věci. Ve vyjádření předsedy senátu 2 T je plně odkázáno na odůvodnění rozsudku.
Ústavní stížnost není důvodná.
Při posuzování ústavní stížnosti se Ústavní soud nejprve zabýval formálními náležitostmi ústavní stížnost. Nedostatky podání byly odstraněny již zmíněným doplněním ústavní stížnosti. Dále Ústavní soud posuzoval splnění lhůty stanovené k podání ústavní stížnosti dle ustanovení §72 odst. 2 zákona. Bylo zjištěno, že rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva přiznává, bylo stěžovateli doručeno dne 3. dubna 2000, tímto dnem také začala běžet stanovená lhůta 60 dnů. Poslední den lhůty připadl na 1. červen 2000. Z poštovního razítka není datum zřetelně čitelné, nicméně ze skutečnosti, že doručení na Ústavní soud je vykázáno dne 2. června 2000, plyne, že podání k poštovní přepravě muselo být učiněno nejpozději 1. června 2000. Vzhledem k tomu, že uvedená lhůta je Ústavním soudem považována za lhůtu procesního charakteru, bylo podání učiněno včas.
K věci samé pak bylo ze spisu zjištěno, že skutečně je rozdíl mezi jednotlivými výpověďmi poškozené v rámci přípravného řízení a u hlavního líčení, odchylky se však týkají pouze okolností, za kterých se svědkyně se stěžovatelem a jeho synem seznámila, tedy okolností předcházejících trestnému činu. Při popisu vlastního útoku na svědkyni jsou veškeré výpovědi shodné a navzájem si nijak neodporující. Navíc stěžovatel závadnost hodnocení rozporných důkazů přisoudil soudům obou stupňů, ačkoliv při odvolacím řízení nebyla svědkyně přítomna, a proto se tohoto pochybení odvolací soud ani nemohl dopustit.
Jak je dále ze spisu i s ústavní stížnosti zřejmé, stěžovatel napadá rozhodnutí soudů i s ohledem na rozpornost výpovědí obou obžalovaných a výpovědi svědkyně, kdy navíc zpochybňuje její věrohodnost. Ústavní soud zjistil, že soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že výpověď svědkyně je potvrzena dalšími důkazy, zatímco výpovědi obžalovaných nejsou dalšími důkazy potvrzeny. Navíc je nutno poukázat i na tvrzení stěžovatele, kterým se sám odvolává na výpověď svědkyně o míře své účasti při páchání trestného činu.
Lze uzavřít, že z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel spatřuje v Ústavnímu soudu další stupeň soudní soustavy, kterému předkládá své závěry. V daném případě se jedná jenom o jeho polemiku se závěry obecných soudů, zejména pokud jde o hodnocení důkazů, jejich věrohodnosti a vzájemných souvislostí.
Neobstojí proto stěžovatelem nabízený ústavněprávní rozměr ústavní stížnosti, neboť je nadevší pochybnost zjevné, že zákonné důvody pro zbavení osobní svobody byly dány. Ústavní soud se zabýval porušením práva na zákonnost omezení osobní svobody, např. v nálezech sp. zn. III.ÚS 597/99 či II. ÚS 441/99. V nich Ústavní soud dovodil, že znakem právního státu je zejména vymezení trestného činu a určení podmínky stíhání a potrestání pachatele. Uvedl, že mezi státem a pachatelem nastává vztah, ve kterém stát rozhoduje o tom zda byl trestný čin spáchán, podle jasně stanovených pravidel trestního řízení - trestního řádu. Jednání fyzické osoby je pak třeba považovat za trestný čin, pakliže je takové jednání definováno zákonem (čl. 39 Listiny). V posuzovaném případě tomu tak bylo, a omezení osobní svobody proběhlo zcela v mezích zákona, tedy nikoliv v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny.
Stěžovatelem namítaného porušení pravidel pro hodnocení důkazů by se obecné soudy mohly dopustit pouze tehdy, pokud by se nevypořádaly se všemi důkazy zákonným způsobem, nebo pokud by jakýkoliv důkaz odmítly bez toho, že by k tomu byl dán konkrétní důvod. Takové pochybení však Ústavní soud nezjistil.
Vzhledem ke všem uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 18. 12. 2000
JUDr. Pavel Varvařovskýpředseda senátu