ECLI:CZ:US:2000:4.US.338.99
sp. zn. IV. ÚS 338/99
Usnesení
IV. ÚS 338/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti stěžovatelky M., s.r.o, zastoupené JUDr. R. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 13 Co 228/99-28, ze dne 26. 5. 1999, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti, směřující proti shora označenému rozhodnutí Městského soudu v Praze, domáhá s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR zrušení tohoto rozhodnutí s tvrzením, že uvedený soud, jako soud odvolací, porušil její právo na spravedlivý proces tím, že bez provedení dokazování dospěl k závěru, že žalobě D. M., směřující proti stěžovatelce, na zaplacení nájemného ve výši 2,123.667,- Kč s přísl. z nájemní smlouvy ze dne 6. 1. 1994 k domu čp.457 v Praze 1, M. 13, bylo možno ve stejném rozsahu vyhovět i v případě, že by tato nájemní smlouva byla neplatná, a to z důvodu práva D. M. na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud nedal stěžovatelce možnost navrhnout důkazy k prokázání bezdůvodného obohacení a neumožnil jí vyjádřit se k důkazům, které by k prokázání bezdůvodného obohacení případně navrhla D. M.. Stěžovatelka nepopírá právo D. M. na vydání bezdůvodného obohacení, avšak po právu je povinna je vydat jen v prokázané výši. Dále uvádí, že k absolutní neplatnosti právního úkonu, k níž patří kromě jiného neplatnost právního úkonu pro rozpor jeho obsahu s kogentním ustanovením zákona (§39 obč. zákoníku), je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Jelikož odvolací soud tak neučinil, porušil ustanovení čl. 96 Ústavy ČR o vázanosti soudce zákonem. Zároveň tím porušil princip důvěry v právo, neboť, pokud je soud povinen k absolutní neplatnosti právního úkonu přihlédnout z úřední povinnosti, pak stěžovatelka důvodně spoléhala na to, že odvolací soud k absolutní neplatnosti nájemní smlouvy přihlédne, a že naopak nepřihlédne k okolnostem právně bezvýznamným, jako je to, že stěžovatelka již D. M. na základě předmětné neplatné smlouvy platila nájemné. Plněním z neplatného právního úkonu nedochází k jeho dodatečnému schválení a neplatnost právního úkonu nelze zhojit. Jelikož odvolací soud k absolutní neplatnosti uvedené smlouvy pro rozpor s ustanovením §76 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nepřihlédl a považoval smlouvu za platnou a přiznal D. M. právo na plnění z této neplatné smlouvy tak, jako by byla platná, porušil čl. 90 Ústavy ČR.
Městský soud v Praze navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 12 C 95/98, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím byl ve věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, čj. 12 C 95/98-14, ze dne 25. 1. 1999, jímž stěžovatelce, jako žalované, byla stanovena povinnost zaplatit D. M. na dlužném nájemném částku 2,123.667,- Kč s příslušenstvím, za užívání nemovitosti čp. 457 v Praze 1, M., na základě nájemní smlouvy ze dne 6. 1. 1994. Odvolací soud, jak je patrno z odůvodnění jeho potvrzujícího rozsudku, považoval závěr soudu I. stupně, týkající se otázky platnosti smlouvy o nájmu nebytového prostoru, za věcně správný. Uvedl dále, že podle §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., musí mít smlouva o nájmu nebytových prostor písemnou formu a musí obsahovat předmět a účel nájmu, výši a splatnost nájemného, způsob jeho platby, a nejde-li o nájem na dobu neurčitou, dobu, na kterou se uzavírá. V souzeném případě smlouva ze dne 6. 1. 1994, ve znění pozdějších dodatků, tyto náležitosti splňuje. Odvolací námitku stěžovatelky, že některé pronajaté prostory nebyly v době uzavření smlouvy kolaudovány, a smlouva je z tohoto důvodu absolutně neplatná, nepokládal odvolací soud za důvodnou, neboť v čl. XIII smlouvy se účastníci dohodli, že předmět nájmu je nájemci předán ve stavu, v jakém byl předán předchozím uživatelem Pražským ústavem památkové péče a nájemce se zavázal provádět na své náklady technické zhodnocení předmětného nájmu. Stěžovatelce bylo tedy známo, v jakém stavu se objekt nachází, že některé pronajaté prostory jsou rekonstruovány, a byla s tím srozuměna. Její názor, že předmětem nájmu mohou být pouze ty nebytové prostory, které jsou již v době uzavření smlouvy způsobilé sloužit účelu, pro který byly pronajaty, je mylný. Občanský zákoník v §2 odst. 3 umožňuje účastníkům občanskoprávních vztahů, aby si vzájemná práva a povinnosti upravili dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje, a jestliže z povahy zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. Postup, který zvolili účastníci, totiž že nájemce provede rekonstrukci pronajatých nebytových prostor jako stavebník, neodporuje žádnému kogentnímu zákonnému ustanovení, a nelze proto dovodit, že smlouva je neplatná z důvodů uvedených v §39 o.z. Nad to, v době, kdy probíhala rekonstrukce, stěžovatelka nájemné platila a dluh na nájemném vznikl až od počátku roku 1997, tedy za dobu, kdy všechny pronajaté prostory byly již kolaudovány. Vycházeje z uvedeného právního závěru pak odvolací soud nepřipustil návrh stěžovatelky na vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. pro posouzení otázek, které formulovala, týkajících se "možnosti dovolání se absolutní neplatnosti právního úkonu v případě, že tato musela být účastníku známa již v době, kdy jej učinil, a dále otázky, zda může soud, aniž prováděl dokazování k výši bezdůvodného obohacení, přiznat žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy v téže výši, jaké se žalobce domáhal žalobou z důvodu, že mu žalovaný podle této smlouvy neplnil, jestliže žalobce žaloval na plnění z platné smlouvy".
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Stěžovatelka totiž ve své ústavní stížnosti přehlíží, že odvolací soud napadený rozsudek potvrdil proto, že se ztotožnil se závěry soudu I. stupně, týkající se platnosti nájemní smlouvy, který tuto nepovažoval za neplatnou z důvodů uvedených v §39 o.z. Otázkou platnosti této smlouvy z hlediska uvedeného ustanovení se tedy oba soudy zabývaly a podrobně také v tomto směru své závěry zdůvodnily. K zaplacení žalované částky byla tedy stěžovatelka odsouzena nikoliv z titulu bezdůvodného obohacení (jež by přicházelo v úvahu pouze v případě závěru o neplatnosti smlouvy), ale z titulu neplacení nájemného na základě platné nájemní smlouvy, a proto v tomto směru žádné dokazování, týkající se výše bezdůvodného obohacení, nemuselo být prováděno. Závěry odvolacího soudu, týkající se platnosti smlouvy, pak nelze hodnotit jako závěry, které by byly v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Jejich správnost v podstatě potvrdil i Nejvyšší soud ČR, který rozhodoval o dovolání stěžovatelky, směřující proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, a který svým usnesením, čj. 30 Cdo 2430/99-39, ze dne 1. 3. 2000, dovolání stěžovatelky odmítl, přitom toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka ústavní stížností ani nenapadla. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky v daném případě nebylo shledáno, a proto byla její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu