ECLI:CZ:US:2000:4.US.344.2000
sp. zn. IV. ÚS 344/2000
Usnesení
IV. ÚS 344/2000
Ústavní soud rozhodl dne 8. srpna 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupené JUDr. J. Č., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 3. 2000, čj. 22 Cdo 2127/99-63, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 4. 4. 2000, čj. 22 Cdo 2127/99-67, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 1999, čj. 10 Co 65/99-39, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 1997, sp. zn. 10 Co 840/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka uvádí, že těmito rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soud prvého stupně rozhodoval na základě uplatněného návrhu, kde pozemky byly jmenovitě uvedeny v petitu opírajícím se o pravomocné rozhodnutí v předchozím soudním řízení (věc sp. zn. 11 C 787/93 Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí), v němž došlo ke zrušení darovací smlouvy ze dne 3. 12. 1985. Judikující soudy vyvodily svébytný právní závěr, že se vlastně jedná o jednotlivé dary k pozemkům a že stěžovatelka v původních sporech, když nevypsala konkrétní parcelní čísla, nemínila tyto smlouvy rušit. Takový závěr nemá oporu nejen ve výpovědi stěžovatelky, ale ani v notářské listině, když převod vlastnických práv byl pojat jako celistvý úkon, tj. kupní a darovací smlouva. Obecné soudy tedy nedbaly zásady vázanosti předchozího výroku obecného soudu o neplatnosti darovací smlouvy a stěžovatelka proto se domáhá zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 11 C 154/98 Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 17. 9. 1998 bylo určeno, že stěžovatelka je výlučnou vlastnicí pod bodem I. výroku blíže uvedených nemovitostí. K odvolání žalovaných E. P. a D. P. změnil však Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem z 12. 3. 1999 rozsudek okresního soudu tak, že ohledně určení vlastnictví k některým pozemkům, ve výroku tohoto rozsudku blíže označeným, žalobu zamítl, zatímco ve zbývající části rozsudek soudu prvého stupně potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí uvedl krajský soud, že stěžovatelka má sice naléhavý právní zájem na určovací žalobě, neboť pokud v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, pod sp. zn. 11 C 787/93 bylo rozhodnuto o zrušení darovací smlouvy, nebylo současně určeno, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí. Jestliže však stěžovatelka ohledně některých parcel zrušení darovací smlouvy v tomto řízení vůbec nežádala, potom nelze ohledně těchto parcel stěžovatelkou požadovaným způsobem rozhodnout. K dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem tak, že toto dovolání zamítl. V tomto svém rozhodnutí Nejvyšší soud ČR konstatoval, že je na vůli toho, kdo se domáhá zrušení smlouvy, aby rozsah, v jakém se tohoto zrušení domáhá, vymezil. To stěžovatelka učinila v žalobě podané u Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí, projednané pod sp. zn. 11 C 787/93, když se domáhala zrušení darovací smlouvy ze dne 3. 12. 1985 s konkrétním uvedením jednotlivých pozemkových parcel, převedených na žalované touto smlouvou. Darovací smlouvu by bylo možno považovat za zrušenou v celém rozsahu pouze za předpokladu, že by se žalobkyně domáhala zrušení darovací smlouvy jako právního úkonu takového v celém rozsahu, aniž by bylo třeba výslovně uvádět jednotlivé pozemkové parcely. Pokud však stěžovatelka v petitu žaloby ze dne 10. 8. 1993 v souvislosti s žalobou na zrušení darovací smlouvy pozemkové parcely specifikovala, pak jednoznačně vymezila rozsah zrušení darovací smlouvy a předmět sporu.
Závěry rozhodnutí obecných soudů jsou přesvědčivé a logické, neboť jasně naznačují, že celá záležitost související s vrácením darovaných pozemků byla v rukou stěžovatelky, která sama vymezila rozsah zrušení darovací smlouvy, a tím i předmět sporu. Ani za tohoto stavu by přirozeně nebyl apriorně vyloučen určovací návrh podle §80 písm. c) o. s. ř. - stěžovatelka by se mohla domáhat určení vlastnictví podle obecných předpisů -, tento návrh by však obsahově těmto předpisům, konkrétně pak ustanovení §49 občanského zákoníku, musel odpovídat. Nárok tohoto druhu však stěžovatelka neměla vůbec na mysli, když se soustavně vrací k tvrzení o neplatnosti darovací smlouvy jako celku v souvislosti s předchozím řízením, a proto jejím návrhem se v tomto směru obecné soudy ani nemohly věcně zabývat.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jsou podle názoru Ústavního soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., pro zjevnou neopodstatněnost, pokud pak směřovala proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 11. 1997 podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) citovaného zákona pro zjevnou opožděnost, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu