ECLI:CZ:US:2000:4.US.346.2000
sp. zn. IV. ÚS 346/2000
Usnesení
.IV. ÚS 346/2000
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti obchodní společnosti M., a.s., zastoupené JUDr. V. Ch., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2000, čj.7 A 122/99 - 36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 7. 6. 2000, se navrhovatel domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2000, čj. 7 A 122/99 - 36, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (územního odboru pro středočeskou oblast a hl. město Prahu) ze dne 8. 7. 1999, čj. 800/1419/801 11/99 (vydané v řízení o povolení zrušení vodohospodářských děl), a rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (územního odboru pro středočeskou oblast a hl. město Prahu) ze dne 30. 6. 1999, čj. 800/788/801 11/99 (vydané v řízení o povolení stavby vodohospodářských děl), a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Tímto rozsudkem Vrchní soud v Praze rozhodl v právní věci žalobců Ing. L.M., Ing. J. M., Bytového družstva vlastníků N. II, Sdružení J.-V., a Občanského sdružení C., proti Ministerstvu životního prostředí (územnímu odboru pro středočeskou oblast a hl. město Prahu) o jejich samostatně podaných žalobách proti shora označeným rozhodnutím, když podle ustanovení §112 odst. 1 o.s.ř. spojil řízení o nich ke společnému řízení s odůvodněním, že spolu skutkově souvisejí a týkají se týchž účastníků.
V ústavní stížnosti, s uvedením podrobných důvodů, navrhovatel tvrdí, že uvedeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze došlo k nepřijatelnému zásahu do jeho subjektivního práva stavět, a tím svobodně provozovat svoji podnikatelskou činnost.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a k ní připojených příloh, dospěl k závěru, aniž by se zabýval vlastním meritem věci, že v daném případě jde o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou, neboť podle ustanovení §72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle §87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Podle stávající právní úpravy, obsažené v §250 odst. 1 o.s.ř., jsou účastníky řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu žalobce a žalovaný. Tato legální definice účastníků řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu de lege lata navrhovatele, byť byl účastníkem řízení před správním orgánem, nezahrnuje. Ústavní soud již v obdobných případech (konkrétně ve věci IV. ÚS 178/98, IV. ÚS 239/99) konstatoval, že jsou mu známy výhrady ke koncepci platné právní úpravy účastenství v řízení (publikované např. v komentáři k občanskému soudnímu řádu Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář 1998, 3. vydání) o žalobě proti rozhodnutím správních orgánů, nicméně tato skutečnost nemůže nic změnit na tom, že navrhovatel není podle platné právní úpravy aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti, když nebyl účastníkem řízení, v němž bylo rozhodnuto rozsudkem, jehož zrušení je navrhováno.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Ústavní soud se proto nezabýval a ani nemohl zabývat dalšími tvrzeními, obsaženými v podání navrhovatele, týkajícími se jeho připomínek k právním důsledkům vyvolaným zrušením citovaných rozhodnutí, které byly v odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze dokonce označeny jako nicotné (nulitní).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2000
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj