ECLI:CZ:US:2000:4.US.347.99
sp. zn. IV. ÚS 347/99
Usnesení
IV. ÚS 347/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného JUDr. S. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, čj. 29 Co 74/99 - 153, ze dne 18. 5. 1999, a rozsudku Okresního soudu v České Lípě, čj. 9 C 400/93-126, ze dne 17. 11. 1998, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností, s odvoláním na porušení čl. 36 a čl.38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými mu bylo spolu s dalšími účastnicemi uloženo zaplatit České spořitelně, a.s., částku 27.788,90 Kč s přísl. s tím, že splněním povinností jednoho z odpůrců zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních odpůrců. V uvedeném řízení se Česká spořitelna,a.s., žalobou domáhala vůči stěžovateli a dalším dvěma odpůrkyním zaplacení částky, představující nesplacený zůstatek dluhu ze smlouvy o půjčce, za který stěžovatel měl odpovídat jako ručitel.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že M. Š., která je dlužníkem České spořitelny, a.s., byla po celou dobu řízení zastoupena opatrovníkem-justičním čekatelem, který se žádného jednání neúčastnil, a je proto otázkou, zda tomuto opatrovníkovi bylo vůbec doručeno vyrozumění o konaných ústních jednáních, byl-li vůbec justičním čekatelem a mohla-li být M. Š. tedy řádně zastoupena. Na uvedené skutečnosti poukazuje s ohledem na akcesorickou povahu svého ručitelského závazku. Uvádí, že na tyto okolnosti poukazoval již při jednání obecných soudů, ty se však spokojily s formálním zjišťováním pobytu účastníků a formální ochranou práv účastníka řízení. Dále stěžovatel namítá, že část rozsudku, která nebyla soudem prvého stupně vůbec vyhlášena, byla bez dalšího potvrzena odvolacím soudem. Stěžovatel totiž nesouhlasí s tím, že dovětek rozsudku, že "splněním povinnosti jednoho z odpůrců zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních odpůrců", není rozhodnutím ve věci samé. Pochybení soudu prvého stupně, který uvedený dovětek neuvedl ve svém původním rozhodnutí, tudíž nebylo možné napravit vydáním opravného a doplňujícího usnesení. Stěžovatel rovněž namítá, že postupem soudu bylo porušeno právo rovnosti účastníků, neboť soud v případě pochybností ohledně aktivní legitimace žalobce tvrzením, "že osud České spořitelny, a.s., je notorietou" a doplněním dokazování ohledně jejího právního postavení suploval povinnost České spořitelny, a.s., nést důkazní břemeno a napravoval nedostatky žaloby a postupu žalobce namísto, aby jej vyzval k odstranění vad návrhu.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že námitky týkající se ustanovení opatrovníka M. Š. a toho, že nebyla řádně zastoupena, považuje za účelové, neboť je zde konstruováno porušení čl. 38 Listiny základních práv a svobod nikoliv u samotného stěžovatele, ale u jiného účastníka řízení. Tvrzení stěžovatele v tomto směru navíc neodpovídají obsahu spisu. Námitku, kde stěžovatel uvádí, že část rozsudku, která nebyla soudem prvého stupně vůbec vyhlášena, byla bez dalšího potvrzena odvolacím soudem, považuje za nesrozumitelnou. Dále dodal, že stěžovatel vesměs opakuje námitky, se kterými neuspěl před odvolacím soudem.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost a dospěl k závěru, že není důvodná.
Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. 9 C 400/93, Ústavní soud zjistil, že uvedený soud napadeným rozsudkem ze dne 17. 11. 1998 zastavil řízení ohledně 2.371,10 Kč a zavázal stěžovatele k úhradě 27.780,90 Kč. Dne 10. 12. 1998 bylo vydáno doplňující usnesení, kterým byla opravena chybně uvedená částka tak, že její správná výše činí 27.788,90 Kč a soud doplnil vztah dlužníka a ručitelů vůči věřiteli dovětkem, že splněním povinnosti jednoho z odpůrců zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních odpůrců. (Ve věci bylo původně rozhodnuto dne 26. 4. 1994 a k odvolání stěžovatele byla věc krajským soudem vrácena soudu prvého stupně k vydání doplňujícího usnesení ohledně příslušenství pohledávky v rozsahu žaloby ohledně částky, ve které bylo řízení zastaveno. Rozhodnutím krajského soudu ze dne 7. 12. 1995 bylo i následné doplňující rozhodnutí okresního soudu ze dne 20. 3. 1995 zrušeno a věc vrácena okresnímu soudu k provedení dalšího dokazování.) Krajský soud posléze vydal ústavní stížností napadený rozsudek, kterým potvrdil rozsudek okresního soudu ze dne 17. 11. 1998, ve znění opravného a doplňujícího usnesení ze dne 10. 12. 1998, ve výroku vyhovujícím žalobě a ve výroku o nákladech řízení. Výrok zastavující řízení ohledně částky 2.371,10 Kč s přísl. zrušil, neboť výrok o zastavení řízení, vyslovený v rozsudku okresního soudu ze dne 26. 4. 1994, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 20. 3. 1995, nebyl napaden odvoláním, a nabyl tak samostatně právní moci. Z těchto důvodů byl výrok o zastavení řízení nadbytečný.
Na základě provedeného dokazování obecné soudy dospěly v projednávané věci k závěru, že ručitelé vzali na sebe povinnost dle §52 obč. zák. uspokojit pohledávku věřitele, pokud ji neuspokojí dlužník. Žalobce přitom učinil zadost podmínce dle ust. §54 odst.1 obč. zák., podle které povinnost ručitele nastupuje až po řádné výzvě k plnění, adresované dlužníkovi. Ve smlouvě se účastníci i ručitelé dohodli, že tato podmínka je splněna adresováním výzvy na poslední známou adresu dlužníka. Nelze proto mít za prokázáno, že věřitel zavinil, že nemohl plnit dlužník z půjčky. Konstatovaly, že povinnost věřitele vyžadovat plnění od dlužníka nelze chápat tím způsobem, že je tak dlouho povinen pátrat, kde se dlužník zdržuje, dokud nezjistí jeho pobyt. Krajský soud se vyjádřil i k námitce stěžovatele, tvrdícího nedostatek důkazů ohledně aktivní legitimace žalobce, kdy konstatoval, že je notorietou, že České státní spořitelna, jako státní podnik, byla privatizována a byla založena akciová společnost České spořitelna, a.s., která se stala jejím právním nástupcem. Uvedené vyplývá i ze zakladatelského plánu Fondu národního majetku ČR ze dne 27. 12. 1991 a výpisu z obchodního rejstříku. Krajský soud proto dospěl k závěru, že na základě předložených důkazů lze pochybení okresního soudu, který ve vyhotovení rozsudku neoznačil správně žalobce, napravit v odvolacím řízení. Krajský soud se vyjádřil i k námitce ohledně postavení a jednání opatrovníka ustanoveného dlužníkovi, kde odkázal na usnesení odvolacího soudu Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 29 Co 610/97-91, ohledně ustanovení opatrovníka a rozhodnutí dovolacího soudu v této věci.
Ústavní soud již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem. Z uvedeného principu vyplývá, že soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv.
Z výše konstatovaného obsahu spisu je zřejmé, že podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, kdy stěžovatel pouze opakuje argumenty, se kterými se však soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly, tzn. že v odůvodnění uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily, a které předpisy aplikovaly. Je třeba také uvést, že v této věci bylo stěžovatelem podáno dovolání, které bylo Nejvyšším soudem ČR jako nepřípustné odmítnuto.
Námitky týkající se způsobu a důvodnosti ustanovení opatrovníka M. Š., uplatnil stěžovatel již ve svém odvolání proti usnesení okresního soudu o ustanovení opatrovníka, potvrzeného usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 11. 1997, čj. 29 Co 610/97-91. Toto usnesení krajského soudu nebylo napadeno ústavní stížností a také z tohoto důvodu se jím Ústavní soud nemohl zabývat. Ostatně tyto i další námitky, týkající se způsobu doručování ustanovenému opatrovníkovi, případně dalších pochybení soudu, která by případně porušila práva této účastnice řízení, jednak neodpovídají obsahu spisu a jednak se jimi Ústavní soud nemohl zabývat proto, že se týkají procesních práv jiného účastníka řízení.
S námitkou, týkající se nedostatku aktivní legitimace žalobce, se odpovídajícím způsobem vypořádal odvolací soud. Ze skutečnosti, že soud z listinných důkazů ověřil právní subjektivitu žalobce a ve smyslu ust.§121 o.s.ř. vyslovil názor ohledně skutečnosti obecně známé, nelze dovozovat, že soud " napomáhal" unesení důkazního břemene žalobci, či porušení práva rovnosti. V daném případě Ústavní soud neshledal jeho porušení, neboť oběma účastníkům byla zákonem odpovídajícím způsobem dána možnost hájit svá práva.
Stejně tak se odvolací soud zabýval námitkou, dle které nebylo možné doplnit rozsudek soudu prvého stupně o dovětek, že splněním povinnosti jednoho z odpůrců zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních odpůrců pouze vydáním opravného a doplňujícího usnesení. Jeho závěrům, že rozsudkem se rozhoduje ve věci samé s tím, že věcí samou se rozumí nárok, který byl předmětem řízení, a jeho příslušenství s výjimkou nákladů řízení a uvedený dovětek nemá povahu rozhodnutí ve věci samé, neboť pouze upravuje vzájemný vztah mezi dlužníkem, ručiteli a věřitelem tak, aby věřitel nemohl být uspokojen stejným plněním dvakrát, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje svůj ručitelský závazek a povinnost k jeho úhradě, ale v podstatě se snaží dovodit procesní pochybení soudů, které by oddálilo splnění jeho platební povinnosti jako ručitele. Z výše podaného shrnutí je však zřejmé, že soudy měly za nepochybně zjištěnou existenci dluhu, skutečnost, že dlužník nesplnil svůj závazek, a povinnost žalovaných ručitelů k úhradě dluhu. Ve věci bylo provedeno obsáhlé a důkladné dokazování, které je opravňovalo k vydání rozhodnutí, zavazujícího ručitele k plnění. Obecné soudy v řízení postupovaly způsobem odpovídajícím příslušným předpisům a v souladu s principy druhé části hlavy páté Listiny základních práv a svobod a jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, proto nelze považovat za rozhodnutí , které by vybočilo z mezí ústavnosti. Za tohoto stavu nezbylo, než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu