ECLI:CZ:US:2000:4.US.356.99
sp. zn. IV. ÚS 356/99
Usnesení
IV. ÚS 356/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti MUDr. J. A. T., CSc., zastoupeného JUDr. P. P., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 5 To 361/99, ze dne 20. 5. 1999, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Proti stěžovateli je vedeno, jak plyne z připojeného spisu, trestní stíhání, kdy podle obžaloby podané dne 18. 12. 1996 u Okresního soudu v Ústí nad Labem je viněn z toho, že v době od 14. - 25. 5. 1986, jako primář interního oddělení nemocnice v České Lípě zajistil na základě vědomě nesprávných údajů o zdravotním stavu V. G. jeho hospitalizaci na oddělení přenosných nemocí, kde byl nucen se podrobit přísnému izolačnímu režimu, v čemž je spatřován trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, odst. 2 trestního zákona. V hlavním líčení dne 1. 4. 1999 namítl stěžovatel v jeho počátku, prostřednictvím svého obhájce, podjatost orgánů činných v trestním řízení, včetně samosoudkyně okresního soudu Mgr. V. B., která věc projednávala, a to na podkladě námitky, že ačkoliv jim všem muselo být zřejmé, že trestnímu stíhání brání amnestie prezidenta republiky, nikdo toho nedbal a věc dospěla až do hlavního líčení. Námitku podjatosti vůči své osobě soudkyně usnesením, které vyhlásila vzápětí po vznesení námitky, zamítla. Vydané usnesení bezprostředně poté napadl stížností podanou do protokolu obhájce stěžovatele, za přítomnosti stěžovatele, který následně uvedl, že "využívá svého práva, nebude k této snůšce hnoje mluvit a odchází". K žádosti státního zástupce o odročení hlavního líčení, neboť byla namítnuta i jeho podjatost, pak soudkyně okresního soudu hlavní líčení odročila na neurčito, přičemž ještě týž den, tj. 1. 4. 1999, mimo hlavní líčení vydala usnesení, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatel je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 1990 a podle článku V. písm. a) tohoto rozhodnutí se zastavuje trestní stíhání stěžovatele pro shora uvedený skutek, jímž měl spáchat trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1, odst. 2 trestního zákona. Proti usnesení okresního soudu o zamítnutí stěžovatelovy námitky podjatosti podal stěžovatel po doručení tohoto usnesení dne 21. 4. 1999 prostřednictvím svého obhájce stížnost označenou "stížnost obžalovaného - odůvodnění stížnosti obžalovaného". Prostřednictvím svého obhájce podáním doručeným Okresnímu soudu v Ústí nad Labem dne 12. 4. 1999 prohlásil, že i přes skutečnost, že je účasten amnestie prezidenta republiky na projednání věci trvá. Krajský soud v Ústí nad Labem jako stížnostní soud pak rozhodnutím, sp. zn. 5 To 361/99, ze dne 20. 5. 1999, stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem, čj. 3 T 226/96-174, ze dne 1. 4. 1999, o tom, že soudkyně tohoto soudu Mgr. B. není vyloučena z rozhodování v dané věci, zamítl. V odůvodnění zamítavého rozhodnutí krajský soud uvedl, že je nesporné, že vydané usnesení napadl opravným prostředkem obhájce, nikoliv obžalovaný, obhájci však v tomto případě nenáleží právo k podání stížnosti, a proto byla stížnost v této části zamítnuta jako stížnost podaná osobou neoprávněnou. Ke stížnosti podané stěžovatelem prostřednictvím svého obhájce dne 21. 4. 1999 pak krajský soud konstatoval její opožděnost a shledal tedy, že z podnětu ani jedné z podaných stížností nelze napadené usnesení věcně přezkoumat.
Stěžovatel k ústavní stížností napadenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem uvádí, že jím bylo porušeno jeho právo se hájit prostřednictvím obhájce zaručené mu v čl. 40 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Dne 2. 12. 1994 stěžovatel zplnomocnil advokáta JUDr. P. P., aby za něho v dané trestní věci učinil cokoliv, co by mohl podle platných právních předpisů učinit stěžovatel sám, a to i tehdy, je-li k některým úkonům zapotřebí zvláštní plné moci. Podal-li tedy dne 1. 4. 1999 jeho advokát před Okresním soudem v Ústí nad Labem po vyhlášení usnesení, že soudkyně Mgr. B. není vyloučena z rozhodování v dané věci, proti tomuto usnesení stížnost, pak postup krajského soudu, který dovodil, že se jedná o odvolání obhájce a nikoliv odvolání stěžovatelovo, stěžovatel považuje za závažné porušení jeho práv. Z protokolu o hlavním líčení dne 1. 4. 1999 pak dále podle stěžovatelova názoru vyplývá, že do vyhlášení usnesení o podjatosti mu nebylo dáno právo, aby se sám vyjádřil, když soud považoval vyjádření obhájce za jeho vyjádření, a není též protokolováno, zda měl možnost se k tomuto usnesení vyjádřit přítomný státní zástupce. V závěru ústavní stížnosti proto stěžovatel navrhuje zrušení stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 3 T 226/96, a vyžádal si vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem, který se v určené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil. Krajské státní zastupitelství Ústí nad Labem se ve smyslu §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu postavení vedlejšího účastníka vzdalo.
Poté, co se Ústavní soud seznámil se spisovým materiálem, dospěl při posuzování stěžovatelových námitek k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Okruh osob oprávněných napadnout usnesení stížností upravuje ustanovení §142 trestního řádu v odst. 1, podle něhož nestanoví-li zákon něco jiného, může stížnost podat osoba, které se usnesení přímo dotýká nebo která k usnesení dala podnět svým návrhem, k němuž ji zákon opravňuje. Zákon současně připouští, aby za oprávněnou osobu, které se usnesení přímo dotýká, anebo ve prospěch této osoby podal stížnost i někdo jiný. Podle §41 odst. 2 trestního řádu je obhájce kromě jiného oprávněn podávat za obviněného opravné prostředky, přičemž z odst. 4 tohoto paragrafu vyplývá, že obhájce uvedená oprávnění nemůže vykonávat proti vůli obviněného, pokud se nejedná o obviněného zbaveného způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena. Podle ustálené judikatury (Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Rt 62/72 ) pak sama skutečnost, že se obviněný po vyhlášení rozhodnutí a po poučení o možnosti podat opravný prostředek sám nevyjádřil, neznamená, že opravný prostředek, který podal za něho jeho obhájce, je podaný proti vůli obviněného. V posuzovaném případě, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení (č. l. 162), nebylo možno z nějakého projevu učiněného stěžovatelem ve vztahu k podání opravného prostředku obhájcem usoudit, že podání stížnosti obhájcem bylo v rozporu s vůlí stěžovatele. Stěžovatel naopak slovně vyjádřil k rozhodnutí zamítajícímu podjatost nepřímo svůj nesouhlas a opustil jednací místnost. Tento svůj souhlas s podáním stížnosti obhájcem pak později vyjádřil i tím, že podal prostřednictvím svého obhájce stížnost proti usnesení okresního soudu ještě jednou.
Ústavní soud tak sice považuje za potřebné dát najevo nesouhlas s ryze formálním přístupem krajského soudu, když v daných souvislostech, posuzováno podle obsahu, bylo zřejmé, že opravný prostředek podává obhájce jménem svého klienta a nikoliv sám za sebe, a krajský soud by tedy měl stížnost přezkoumat věcně. Nicméně s ohledem na fakt ze spisu plynoucí, totiž fakt, že jediným důvodem stěžovatelem u hlavního líčení vznesené námitky podjatosti proti soudkyni jeho věc posuzující bylo to že do dne hlavního líčení nerozhodla o zastavení trestního stíhání stěžovatele z důvodu amnestie prezidenta republiky, přitom tato soudkyně - poté, co u hlavního líčení vydala rozhodnutí o tom, že není vyloučena z rozhodování ve věci - vydala tentýž den , tj. 1. 4. 1999, usnesení, jímž bylo trestní stíhání stěžovatele podle čl. V. písm. c) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 1990, zastaveno, dospěl k závěru, že v daném případě zásah Ústavního soudu není nutný, neboť za shora popsané situace by zrušení napadeného usnesení krajského soudu postrádalo funkci. Z uvedeného důvodu byla proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu