ECLI:CZ:US:2000:4.US.361.2000
sp. zn. IV. ÚS 361/2000
Usnesení
IV.ÚS 361/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti MUDr. L. L., zastoupené JUDr. E. S., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 11 Co 50/2000-135, ze dne 3. 4. 2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, čj. 10 C 181/95-104, ze dne 6. 10. 1999, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhala, s odvoláním na porušení čl. 36 odst.1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo vyhověno žalobě pana J. N. na určení přechodu práva nájmu k bytu, nacházejícímu se v domě, který je ve vlastnictví stěžovatelky, a zamítly vzájemný návrh stěžovatelky na vyklizení bytu.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že je majitelkou domu v ul. V. 6, v Praze, ve kterém se nachází jednopokojový byt s kuchyní a příslušenstvím, ve kterém až do své smrti bydlela paní M. N. Rozhodnutím obvodního soudu, potvrzeného městským soudem, bylo vyhověno žalobě, kterou se vnuk zemřelé - J. N. - domáhal určení, že na něj přešlo nájemní právo, neboť žil se svou babičkou až do její smrti ve společné domácnosti.
Stěžovatelka namítá, že soudy nerozhodly na základě právních a věcných hledisek, ale účelově, čímž opustily právní rovinu a odmítly stěžovatelce poskytnout právní ochranu. Ve vztahu k rozsudku obvodního soudu poukazuje na rozpory ve výpovědi svědků, které nelze odůvodnit plynutím času. Namítá, že soud nehodnotil obsah výpovědi a věrohodnost svědků, přestože se jednalo o svědky, kteří byli s žalobcem v příbuzenském vztahu a vůči ní podjatí. Rovněž městskému soudu vytýká nesprávné a neobjektivní hodnocení výpovědí svědků, protože v opačném případě by musel dojít k závěru o účelovosti těchto výpovědí. Přestože stěžovatelka svá tvrzení v odvolání, jak uvádí, prokázala jasnou nesprávností a účelovostí, odvolací soud zhodnotil její tvrzení jako nedostatečně odůvodněná. Z uvedeného stěžovatelka dovozuje jednoznačnou podjatost odvolacího soudu vůči sobě a ochraně jejího vlastnického práva. Dle jejího názoru soudy zlegalizovaly všeobecně známý a totalitním režimem způsobený protiprávní vztah, kdy příbuzní se přihlašovali do bytů svých rodinných příslušníků, aby po jejich smrti získali jejich byt.
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že výtky stěžovatelky považuje za zcela neoprávněné, neboť odůvodnění obou rozsudků odpovídá ust. §157 o.s.ř. a rozhodnutí obvodního soudu obsahuje velice podrobné zhodnocení provedených důkazů po stránce skutkové i právní.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 10 C 181/95, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud předesílá, že již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními o.s.ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
Z obsahu připojeného spisu je zřejmé, že soud prvého stupně provedl ve věci rozsáhlé a důkladné dokazování, a to jednak výslechem řady svědků a jednak provedením listinných důkazů (zejména potvrzením zdravotnických zařízení, Správy pošty, policie ČR, výpisů inkasa apod.), na základě kterého vzal za prokázané, že vnuk zemřelé nájemkyně bytu žil se svou babičkou ve společné domácnosti až do doby její smrti, a přešlo na něj proto ve smyslu ustanovení §706 obč. zák. právo nájmu k tomuto bytu.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika se závěry obecných soudů, kdy stěžovatelka převážně opakuje argumenty, se kterými se soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly, tzn. že v odůvodnění uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. V této souvislosti Ústavní soud upřesňuje, že i kdyby měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil, platí, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů.
K námitce, že soud nepřihlédl k tomu, že slyšení svědci vypovídali pouze ve prospěch žalobce a byli s ním v příbuzeneckém poměru, Ústavní soud připomíná, že se jednalo o svědky, kteří byli předvoláni na návrh žalobce, který pochopitelně volil svědky, kteří mohli dosvědčit jeho tvrzení. Sama stěžovatelka soudu žádné důkazy, ať již písemné či výslech svědků - ostatních nájemníků v domě, či sousedů, kteří by potvrdili její tvrzení - nenavrhla, ale omezila se pouze na konstatování ohledně nevěrohodnosti svědků žalobce, případně poukazovala na rozpory ve výpovědích svědků. V tomto směru se však obvodní soud jejími námitkami zabýval, dokazování doplňoval a opakoval výslech svědků. Krajský soud se v odůvodnění rozhodnutí i k této její námitce konkrétně vyjádřil, kdy uvedl, že nemá pochybnosti o věrohodnosti jmenovaných svědků, a pokud jde o svědectví příbuzných a známých, žalobce nemá důvod s ohledem na zjištěné skutečnosti nevěřit pravdivosti, jejich tvrzení. Hodnocení tohoto dokazování provedeného obecnými soudy, jak je výše rozvedeno, pak není Ústavní soud oprávněn přehodnocovat.
Pokud jde o námitku podjatosti odvolacího soudu, kterou stěžovatelka rovněž uplatnila v ústavní stížnosti, jedná se v této části ústavní stížnosti o návrh nepřípustný, neboť stěžovatelka v tomto směru v souladu s ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nevyčerpala všechny procesní prostředky, které ji zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Z ustanovení §237 odst. 1 písm. g) o.s.ř. je totiž zřejmé, že proti rozhodnutí odvolacího soudu je, za předpokladu, že rozhodoval vyloučený soudce, přípustné dovolání. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze dovolání jako mimořádný opravný prostředek považovat za poslední prostředek ochrany práva v případě, kdy je jeho přípustnost zákonem stanovena. Z obsahu připojeného spisu je zřejmé, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podáno nebylo, a námitka podjatosti byla uplatněna až v ústavní stížnosti.
Ústavní soud tak neshledal porušení stěžovatelkou namítaných článků Listiny základních práv a svobod, neboť soudy v předmětném řízení postupovaly v intencích příslušných právních předpisů, a tedy v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny základních práv a svobod. Jejich rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, proto nelze považovat za rozhodnutí, které by vybočilo z mezí ústavnosti. Za daných okolností nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný a v části ústavní stížnosti, týkající se podjatosti odvolacího soudu odmítnout dle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu