ECLI:CZ:US:2000:4.US.366.2000
sp. zn. IV. ÚS 366/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. P. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 1999, č.j. 45 T 7/97-758, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. 2 To 152/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 16. 6. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 9. 1999, č.j. 45 T 7/97-758, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 3. 2000, sp. zn. 2 To 152/99, jímž byl pravomocně uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 13 roků se zařazením do věznice s ostrahou.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Porušení spatřuje především v tom, že obecné soudy dle jeho názoru opřely svůj výrok o vině o důkazy problematické povahy, zejména o "svědectví z druhé, event. i třetí ruky" svědků P., R., R., W., W., P., přičemž dále namítl, že svědkové P. a manželé R. takto svědčili o údajných výrocích osob, které mají právo odepřít výpověď podle §100 odst. 1 tr. ř., stejně tak i právo odepřít vysvětlení podle §13 odst. 3 zák.č. 283/1991 Sb., o Polici ČR.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje dále v nerespektování zásady zákazu reformace in peius zakotvené v §259 odst. 3, 4 tr. ř., k čemuž mělo dojít tím, že Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací změnil v jeho neprospěch odvoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, když do výrokové věty doplnil slovo "...úmyslně..." s odůvodněním, že takto lze odlišit, zda se skutečně jedná o úmyslný trestný čin vraždy a nikoliv o nedbalostní trestný čin ublížení na zdraví.
Stěžovatel dále obecným soudům vytkl, že nerespektovaly důsledně zásadu presumpce neviny zakotvenou v čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva") a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Své tvrzení odůvodnil tím, že dle jeho názoru ze získaných důkazů bylo možné vyvodit více alternativ skutkového děje, přičemž skutkový děj zjištěný soudem je jen jednou z těchto alternativ, nikoliv však jedinou. Bylo povinností soudu tyto reálně možné alternativy skutkového děje určit a posoudit, zda jsou či nejsou slučitelné s provedenými důkazy.
Dále stěžovatel namítl, že Vrchní soud v Olomouci přistupoval k jeho věci nikoliv nestranně (čl. 6 Úmluvy), když svým zrušovacím usnesením ze dne 26. 10. 1998 uložil provést Krajskému soudu v Ostravě rozsáhlé dokazování směřující k ověření veškerých dílčích okolností, které by mohly stěžovatele usvědčit ze spáchání trestného činu, a naproti tomu nepřipustil zcela odůvodněný a průtah nepůsobící důkazní návrh obhájce, aby byly policejní orgány vyzvány ke sdělení, zda byla v počáteční fázi vyšetřování provedena zkouška na povýstřelové produkty na rukou stěžovatele a s jakým výsledkem, a pokud tato zkouška provedena nebyla, tak proč.
Vrchní soud v Olomouci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že pokud stěžovatel spekuluje o nepoužitelnosti tzv. svědectví z druhé či třetí ruky, je třeba říci, že sám si na otázku použitelnosti těchto důkazů v ústavní stížnosti odpovídá odkazem na ust. §89 odst. 2 tr. ř. Důkazní hodnotu takových důkazů je samozřejmě třeba posuzovat opatrně, nicméně pokud takové důkazy nejsou důkazy osamocenými a jejich hodnocení v souladu s ostatními důkazy umožňuje dovodit určitý skutkový děj, pak nelze takový postup považovat za neústavní. Je toho názoru, že z odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci vyplývá, že otázce pečlivého hodnocení důkazů jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, byla věnována odpovídající pozornost. K námitkám stěžovatele vůči obsahu výpovědí svědků P. a manželů R. uvedl, že jeho stanovisko k této otázce je rozvedeno na str. 15 napadeného rozsudku. K výhradám stěžovatele ohledně závěrů o úmyslném zavinění smrti poškozené z jeho strany, popř. proti závěrům o vyloučení jakýchkoliv dalších alternativ skutkového děje, opět odkázal na podrobné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, které je třeba vzít do úvahy v souladu s obsahem provedených důkazů tak, jak jsou popsány v odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Má zato, že odvolací soud vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, proč nelze dovodit jiný průběh skutkového děje než ten, který byl obecnými soudy v dané věci dovozen, včetně závěru, že stěžovatel trestnou činnost spáchal úmyslně. K námitce stěžovatele, že nepostupoval nestranně ohledně návrhu týkajícího se provedení zkoušky na povýstřelové produkty, uvedl, že i touto otázkou se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zabýval a dále uvedl, že argumentace o tom, že takový úkon byl proveden, se poprvé objevuje až v závěrečné řeči obhájce v průběhu hlavního líčení, ovšem za situace, že ani při seznámení stěžovatele s obsahem spisu sp. zn. 2 T 134/96, ani při jeho seznámení s kmenovým spisem, on ani jeho obhájce neuplatnili námitky, že by spisový materiál z tohoto hlediska byl neúplný. Námitky v tomto směru uplatněné až v řízení před soudem nemají potřebnou relevanci a tudíž lze dovodit, že spolu s obžalobou byl soudu předložen spis kompletní. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že s tvrzeními stěžovatele se neztotožňuje. Tato tvrzení jsou pouze opakováním argumentů obhajoby, které byly uplatněny již v řízení před obecnými soudy. Ke vzneseným námitkám zaujal již stanovisko Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého napadeného rozsudku a podrobně se s nimi vypořádal Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění svého napadeného rozsudku. Ohledně důkazů, které stěžovatel považuje za problematické, je nutné odkázat na ust. §89 odst. 2 tr. ř., které tyto důkazy nevylučuje. Ostatní svědecké výpovědi stěžovatelem uváděných svědků nezůstaly osamoceny a odvolacím soudem byly řádně hodnoceny ve spojitosti se svědeckými výpověďmi jiných svědků. K porušení zákazu reformace in peius dle jeho názoru rovněž nedošlo, neboť skutkové závěry, které byly vyjádřeny již v rozsudku soudu prvého stupně, doznaly pouze upřesnění, aniž by se tím zhoršilo postavení stěžovatele a aniž by došlo ke změně právní kvalifikace. Pokud se jedná o námitku stěžovatele vztahující se k nerespektování zásady presumpce neviny, odkázalo na podrobné odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci s tím, že dokazování považuje za úplné a hodnocení důkazů, jakož i vyvození viny, za správné, mající oporu právě v provedeném dokazování. Odůvodnění tohoto rozsudku se vypořádává rovněž s poslední námitkou stěžovatele o tom, že nebyl připuštěn jeho návrh na provedení zkoušky na povýstřelové produkty na rukou. Závěrem uvedlo, že ústavní stížnost stěžovatele považuje za nedůvodnou a navrhl její zamítnutí.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo namítanému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Stěžovatel v odůvodnění své stížnosti uvedl, že si je vědom, že Ústavní soud neplní roli další instance v soustavě obecných soudů, přesto však argumentace jeho stížnosti, pokud namítá akceptování "svědectví z druhé event. i třetí ruky" a odmítnutí dalších alternativ skutkového děje, směřuje především proti nesprávnému hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavnímu soudu, jak dal opakovaně najevo ve své judikatuře, nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy a to ani kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval, nenastanou-li další výjimečné okolnosti posunující věc do ústavní roviny, což se v daném případě nestalo.
Stejně tak se Ústavní soud neztotožňuje s názorem stěžovatele, že opomenutí soudu prvého stupně uvést ve výroku popisujícím místo, čas a způsob spáchání trestného činu a jeho zákonné znaky slovo "úmyslně", představuje porušení zákazu reformace in peius. Takové opomenutí, které ostatně bylo napraveno odvolacím soudem, je sice porušením ust. §120 odst. 3 tr.ř., což konstatuje i odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku, nicméně dle názoru Ústavního soudu nedosahuje takové intenzity, která by věc stěžovatele posunovala do roviny ústavní.
Ústavní soud dále konstatuje, že napadený rozsudek odvolacího soudu se ve svém odůvodnění již dostatečně vyrovnal s námitkou stěžovatele ohledně nevyhovění jeho důkaznímu návrhu na provedení zkoušky na povýstřelové produkty na jeho rukou.
Proto vzhledem k tomu, že ústavní stížnost je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny, jeví se Ústavnímu soudu stěžovatelovo tvrzení o zásahu do jeho ústavně zaručených práv jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 11. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu