ECLI:CZ:US:2000:4.US.369.97
sp. zn. IV. ÚS 369/97
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti S., zastoupené advokátem JUDr. T.S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 1997, č.j. 14 Co 461/96-170, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 10. 1997 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 1997, č.j. 14 Co 461/96-170, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 28. 2. 1995, č.j. 3 C 90/92-67, jímž byla podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelce (žalované) stanovena povinnost uzavřít se žalobcem MVDr. Č.C. dohodu o vydání a převzetí specifikovaných nemovitostí v k. ú. Ř. Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh stěžovatelky na připuštění dovolání.
Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka rovněž dovolání, a Ústavní soud proto vyčkal výsledku dovolacího řízení. Nejvyšší soud ČR rozhodl usnesením ze dne 27. 6. 2000, č.j. 23 Cdo 2453/98-199 (Ústavnímu soudu doručeno dne 9. 10. 2000) tak, že dovolání jako nepřípustné odmítl, když konstatoval, že odvolací soud ve smyslu ustálené judikatury správně interpretoval jak pojem tísně, tak pojem nápadně nevýhodných podmínek, takže právní otázka, jejíž řešení odvolacím soudem stěžovatelka v dovolání napadla, nemůže činit rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ust. §239 odst. 2 o.s.ř. zásadně významným.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na vlastnictví zakotvené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), ve spojení s ústavními právy zakotvenými v čl. 4 a čl. 1 Listiny. Zásah do ústavních práv spatřuje v tom, že dle jejího přesvědčení v předmětné věci nebyl dán restituční titul podle ust. §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb., a tudíž pokud odvolací soud žalobě vedlejšího účastníka vyhověl, porušil její vlastnické právo. V další části odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení před obecnými soudy, vyjádřila vlastní právní závěry na zjištěný skutkový stav a nesouhlas s právními závěry obecných soudů.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, se k ústavní stížnosti vyjádřil tak, že odkázal na odůvodnění napadených rozsudků.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Praha - východ, sp. zn. 3 C 90/92, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatelky, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci. Ústavní stížnost je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před obecnými soudy, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Není úkolem ústavního soudu přehodnocovat, zda v předmětné věci byl či nebyl dán restituční titul podle ust. §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb. Přesto však Ústavní soud konstatuje, že plně sdílí výklad k posouzení otázky tísně a nápadně nevýhodných podmínek, tak jak byl Nejvyšším soudem ČR podán na str. 4 - 5 usnesení ze dne 27. 6. 2000 a jak byl aplikován i odvolacím soudem. Z těchto důvodů se Ústavnímu soudu jeví stěžovatelčino tvrzení o porušení čl. 11 Listiny, ve spojení s ústavními principy zakotvenými v čl. 4 a čl. 1 Listiny, jako zjevně neopodstatněné.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 11. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu