ECLI:CZ:US:2000:4.US.379.2000
sp. zn. IV. ÚS 379/2000
Usnesení
IV.ÚS 379/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti Českého zahrádkářského svazu, základní organizace č. 8....., zastoupeného JUDr. P. B., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2000, čj. 28 Ca 395/99-25, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem, s odvoláním na porušení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým bylo jako opožděné odmítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, čj. PÚ 2113/92, ze dne 13. 9. 1999, jímž bylo vyhověno restitučnímu nároku oprávněné osoby. Posledně uvedené rozhodnutí bylo zástupci stěžovatele R. K. doručováno poštovním doručovatelem dne 16. 9. 1999. Vzhledem k tomu, že jej doručovatel nezastihl, zanechal mu v poštovní schránce výzvu o uložení zásilky, a zásilka byla tedy uložena dnem 17. 9. 1999 s tím, že dle poučení uvedeného na výzvě měl být v případě, že zásilka nebude doručena, za den doručení považován den 20. 9. 1999. Stěžovatel namítá, že o tom, že mu je zásilka doručována a případně uložena, R. K. nevěděl a vědět nemohl, neboť v době od 17. 9. do 21. 9. 1999 byl jako instruktor potápěčských zkoušek ve středisku Lipnice nad Sázavou a návazně od 22. 9. do 27. 9. 1999 se účastnil zájezdu do Rabacu v Chorvatsku. Odvolání proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, které podal dne 29. 10. 1999, bylo dle jeho názoru podáno včas, neboť má důkazy o tom, že se v místě bydliště v době doručování zásilky nezdržoval. Pokud by za den doručení bylo považováno datum 20. 9. 1999, došlo by ke zkrácení jeho práva, neboť by měl kratší lhůtu k podání odvolání, než lhůtu stanovenou zákonem, a tím i k odnětí možnosti jednat před soudem.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že neshledal nedostatky dokladu o doručení, a vycházel z údajů v tomto dokladu uvedených. Dále uvedl, že přes korespondenci, která byla mimo jiné vedena i s R. K., tento nenamítal, že by se v rozhodné době nezdržoval v místě doručení.
Magistrát hlavního města Prahy, pozemkový úřad, a Pozemkový fond ČR se postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem Městského soudu v Praze, sp. zn.. 28 Ca 395/99, a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud předesílá, že již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod .
Z připojeného spisu Ústavní soud zjistil, že napadené rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, bylo doručováno R. K., předsedovi ČZS ZO na adresu G. 14, Praha 10. Český zahrádkářský svaz, Městský výbor hlavního města Prahy soudu k dotazu sdělil, že R. K. je předsedou ZO ČZS, U lesoparku, e.č. 810023, a veškerá korespondence pro uvedenou ZO je zasílána na jeho adresu. R. K. k dotazu soudu sdělil, že předpokládá, že k funkci předsedy ZO se váže i oprávnění přijímat za ZO písemnosti. K dalšímu dotazu soudu, zda v době doručování rozhodnutí měla uvedená ZO pracovníky oprávněné přijímat písemnosti ve smyslu §25 správního řádu, uvedl, že nikoliv. Soud s ohledem na ust. §25 správního řádu, dle kterého písemnosti určené orgánům nebo organizacím se doručují pracovníkům oprávněným za ně přijímat písemnosti a není-li takových pracovníků, doručuje se písemnost, která je určena do vlastních rukou, tomu, kdo je oprávněn za orgán nebo organizaci jednat, učinil závěr, že rozhodnutí bylo správně doručováno R. K. Ve smyslu ust. §24 odst. 2 správního řádu bylo napadené rozhodnutí uloženo dne 17. 9. 1999, a bylo tedy doručeno uložením již dne 20. 9. 1999, za daných okolností je pak irelevantní skutečnost, že bylo fakticky adresátem převzato až dne 30. 9. 1999. Lhůta k podání opravného prostředku napadeného rozhodnutí, která činila 30 dnů, proto uplynula již 20. 10. 1999. Vzhledem k tomu, že opravný prostředek byl podán k poštovní přepravě až dne 29. 10. 1999, soud uplatněné odvolání dle ust. §250p o.s.ř. odmítl jako opožděné.
Z uvedených skutečností je zřejmé, že městský soud dostatečně ověřil okolnosti týkající se řádného doručování napadeného rozhodnutí i osoby oprávněné k přejímání zásilek pro ZO Českého zahrádkářského svazu. Ze zjištěných okolností, navíc v situaci, kdy stěžovatel přesto, že byl dotazován na podmínky doručování písemností pro ZO Českého zahrádkářského svazu, nijak nezpochybňoval otázku přítomnosti osoby odpovědné k přejímání zásilek v místě doručování, pak dovodil odpovídající závěry ohledně doručení zásilky jejím uložením dnem 20. 9. 1999 a ohledně následného uplatnění opravného prostředku až po lhůtě stanovené zákonem.
Na uvedeném nic nemění ani okolnosti uváděné stěžovatelem až v ústavní stížnosti, které mají prokazovat nepřítomnost R. K. v inkriminované době v místě doručování. Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. sp.zn. III.ÚS 359/96, I.ÚS 650/99) námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení. Z popsaných okolností případu je zcela zřejmé, že stěžovatel si měl být vědom toho, že předmětná zásilka byla doručena už po 3 denní lhůtě uvedené v poučení výzvy k vyzvednutí zásilky, a tedy, že účinky doručení nastaly již dne 20. 9. 1999. Bylo proto na stěžovateli, aby v souvislosti s uplatněným opravným prostředkem předložil soudu dostatečné důkazy o tom, že se R. K., jako odpovědná osoba k příjímání zásilek, v místě doručování nezdržoval.
Přes uvedenou skutečnost, s ohledem na to, že v daném případě není přípustné proti napadenému rozhodnutí městského soudu dovolání, se Ústavní soud námitkami stěžovatele zabýval, nicméně je neshledal důvodnými.
Dle §24 správního řádu platí, že nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, doručovatel uloží písemnost v místně příslušné provozovně držitele poštovní licence nebo u obecního úřadu a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát písemnost do tří dnů od uložení, poslední den této lhůty se považuje za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Dle stávající judikatury platí (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 33 Cdo 460/98), že podmínka trvalého zdržování se v místě doručení je splněna, pokud se adresát v místě doručení skutečně trvale zdržuje, to znamená pravidelně se vrací do místa doručování. Jak vyplývá z uvedeného, v případě stěžovatele byla tato podmínka splněna, nejednalo se o případ, že by se R. K. v místě doručování zdržoval nepravidelně, případně vůbec, ale naopak jeho nepřítomnost byla krátkodobá - od 17. 9. do 21. 9. 1999 a od 22. 9. do 27. 9. 1999 (kdy navíc ani není vyloučeno, že se v mezidobí o uložení zásilky dověděl). Bylo plně na stěžovateli, aby v situaci, kdy mohl očekávat doručení pro ZO Českého zahrádkářského svazu důležitého rozhodnutí, zajistil, aby v době nepřítomnosti svého předsedy R. K., tj. osoby oprávněné k přejímání zásilek, zajistil možnost jejich řádného doručení, případně, aby jeho předseda upozorněním na svou nepřítomnost v místě doručování, učiněným u příslušné pošty, vyloučil možnost náhradního doručení zásilky jejím uložením.
Vzhledem k tomu, že městský soud při posuzování případu postupoval zcela v souladu s příslušnou právní úpravou a v souladu s principy zakotvenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, neshledal Ústavní soud důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí. V daném případě měl stěžovatel možnost využít všech právních prostředků k ochraně svých práv. Skutečnost, že svá práva dostatečně a včas nezajistil a právně adekvátním způsobem neuplatnil, nelze vykládat k tíži soudu či z ní dokonce vyvozovat porušení jeho základních práv chráněných čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod .
Za této situace, kdy v občanskoprávním řízení platí zásada "nechť si každý střeží svá práva" a sama skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s právními závěry napadeného rozhodnutí, není důvodem k podání ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ust. §43 odst 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu