ECLI:CZ:US:2000:4.US.384.2000
sp. zn. IV. ÚS 384/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti M. N., zastoupené JUDr. V. P., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2000, č.j. 1 Co 127/99-122 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 3. 1999, č.j. 18 C 34/94-87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 6. 2000 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2000, č.j. 1 Co 127/99-122 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 3. 1999, č.j. 18 C 34/94-87, kterými byla pravomocně zamítnuta její žaloba na ochranu osobnosti a zaplacení 1 000 000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy. Žaloba byla zamítnuta s odůvodněním, že obecné soudy nezjistily neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatelky ze strany žalovaného města S. Stěžovatelka současně navrhla, aby jí byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení advokátem ve výši 2 150,- Kč.
Stěžovatelka tvrdí, že v jejím případě bylo porušeno ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví. Její námitky a argumenty uvedené v odůvodnění ústavní stížnosti však zřejmě nesměřují k napadeným rozsudkům obecných soudů vydaným v řízení o ochranu osobnosti, ale týkají se předcházejícího stavebního řízení, činnosti osob jednajících za stavební úřad (zejména J. K.) a občanskoprávních vztahů mezi stěžovatelkou a vlastníky dotčených sousedních nemovitostí. Z ústavní stížnosti též vyplývá, že stěžovatelka u Krajského soudu v Plzni vedla řízení o správní přezkum rozhodnutí příslušného stavebního úřadu.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na napadený rozsudek, v němž jsou uvedeny důvody, které vedly odvolací soud k tomu, že rozsudek soudu prvého stupně jako věcně správný potvrdil, když dospěl ke shodnému závěru, že z písemností Městského úřadu v S., které napsal a podepsal vedoucí odboru výstavby J. K., nelze dovodit neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatelky, poněvadž se jednalo o výkon zákonem uložené povinnosti, což je okolnost, která vylučuje neoprávněnost zásahu.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 18 C 34/94, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatelky, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci.
Kromě toho stěžovatelka jen opakuje argumentaci uplatněnou před obecnými soudy, uvádí další skutečnosti, které nebyly a ani nemohly být předmětem řízení, jejichž výsledkem jsou napadené rozsudky. Pokud jde o tyto argumenty, kde probíhá jiné soudní, resp. správní řízení, je ústavní stížnost zcela evidentně nepřípustná.
Možno tedy konstatovat, že stěžovatelka formálně směřuje svoji stížnost proti rozsudkům ve věci o ochranu osobnosti, aniž by však bylo zřejmé, co těmto rozsudkům vytýká, v čem spatřuje pochybení soudů či konkrétní zásah do svých ústavních práv.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem stavebního úřadu ve S. Tato skutečnost sama o sobě však není schopná věc stěžovatelky posunout do roviny ústavní.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 11. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu