ECLI:CZ:US:2000:4.US.402.2000
sp. zn. IV. ÚS 402/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. Z.K., zastoupeného JUDr. J.M., advokátem, proti usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 227/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2000, doplněným podáním ze dne 17. 8. 2000, se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2000, sp. zn. III. ÚS 227/2000, kterým byla mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Vlastimilem Ševčíkem odmítnuta jeho ústavní stížnost proti usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 125/98, spolu s návrhem na zrušení §30 a §43 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dále se domáhal vydání nového rozhodnutí o jeho ústavní stížnosti ze dne 7. 4. 2000 proti cit. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 125/98. Současně specifikoval jména soudců Ústavního soudu, jež považuje za podjaté.
Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením a postupem Ústavního soudu před jeho vydáním, byla porušena jeho základní práva zaručená ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky ("Ústava"). V odůvodnění ústavní stížnosti a jejím doplnění, obhajuje svůj právní názor, podle něhož ústavní stížnost je přípustná, i když směřuje proti usnesení Ústavního soudu, kterým jeho předchozí ústavní stížnost byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný. Je přesvědčen, že k vydání napadeného usnesení nebyl důvod, a že tím Ústavní soud porušil jeho právo na spravedlivé a veřejné projednání jeho věci v jeho přítomnosti, zaručené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), a jeho právo na účinné právní prostředky nápravy zaručené v čl. 13 Úmluvy.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady k rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout, a opětovně konstatuje, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), neposkytuje tomuto soudu prostředek, na základě kterého by byl oprávněn rušit svá vlastní rozhodnutí. Řízení před Ústavním soudem v České republice je v důsledku zvolené podoby koncentrovaného a specializovaného modelu ústavního soudnictví řízením jednoinstančním a rozhodnutí Ústavního soudu jsou konečná. Pokud ústavní stížnost nelze věcně projednat, nejsou splněny ani podmínky pro projednání akcesorického návrhu na zrušení výše specifikovaných zákonných ustanovení, na což byl stěžovatel výslovně upozorněn již v napadeném rozhodnutí, stejně jako v usnesení ze dne 2. 6. 2000, sp. zn. IV. ÚS 303/2000, kdy se rovněž domáhal zrušení jiného usnesení Ústavního soudu.
Z uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, když z povahy věci plyne, že návrh mohl být odmítnut též pro nepřípustnost (§43 odst. 1 písm. e) cit. zákona).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. 11. 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj