ECLI:CZ:US:2000:4.US.410.99
sp. zn. IV. ÚS 410/99
Usnesení
IV. ÚS 410/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti Zemědělského družstva P., zastoupeného JUDr. Z. D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 30 Ca 1/97, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 6. 1999, sp. zn. 30 Ca 1/97, a rozhodnutí Okresního úřadu Jihlava, okresního pozemkového úřadu, ze dne 5. 12. 1996, čj. PÚ-1/153/92-201/3-R 111, které bylo shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Brně potvrzeno. Stěžovatel je toho názoru, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel, který byl v řízení o restituci majetku vedeného podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), v postavení povinné osoby ve smyslu §5 odst. 1 zákona o půdě, v odůvodnění své ústavní stížnosti rekapituluje průběh restitučního řízení a návazně na to polemizuje s právními závěry ve věci dosud rozhodujících orgánů veřejné moci. Jmenovitě vyjadřuje nesouhlas s názorem, který orgány veřejné moci zaujaly k přídělovému plánu vypracovanému rolnickou komisí a schválenému výnosem Ministerstva zemědělství a dále k tomu, jak byl orgány veřejné moci posouzen rozsah žadateli uplatněného restitučního nároku.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), vyjádření vedlejších účastníků a připojil spisy Krajského soudu v Brně a Okresního úřadu v Jihlavě, okresního pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad"), jehož součástí je rozhodnutí úřadu ze dne 5. 12. 1996, čj. PÚ-1/153/92-201/3-R 111.
Krajský soud ve svém vyjádření uvádí, že je toho názoru, že právo stěžovatele na spravedlivý proces porušeno nebylo, neboť stěžovatel měl jako účastník řízení možnost vyjádřit se k věci v průběhu řízení před soudem a této skutečnosti využil. Soud se námitkami stěžovatele zabýval a k oběma jeho námitkám, které byly námitkami opravného prostředku, směřujícího proti rozhodnutí pozemkového úřadu, stejně jako nyní ústavní stížnosti, zaujal stanovisko v odůvodnění svého rozhodnutí. K námitce stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti, totiž, že soud se nezabýval ustanovením §4 odst. 3 dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., soud uvádí, že příděl byl v daném případě uskutečněn podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., a dekret prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. soudem aplikován proto vůbec nebyl a ani býti nemohl.
Pozemkový fond ČR a Okresní úřad Jihlava, okresní pozemkový úřad, se svého postavení vedlejších účastníků v řízení o ústavní stížnosti vzdaly. V.M., jako další vedlejší účastník, právně nezastoupen, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že se cítí být předmětnou ústavní stížností překvapen a ve svém vyjádření poukazuje na dosavadní majetková jednání se stěžovatelem, případně jeho právního nástupcem, z nichž plyne, že tito jeho majetkové nároky nezpochybňovali. Ve vztahu k tvrzení stěžovatele, kterým tento zpochybňuje neplatnost potvrzení o právoplatném přídělu, pak podotýká, že stejným způsobem byly nemovitosti přiděleny v dané oblasti všem přídělcům - občanům P., P. a S.
Z obsahu ústavní stížnosti a z obou připojených spisů Ústavní soud zjistil a považuje v daném případě za významné uvést, že ve věci dosud rozhodující orgány veřejné moci jí věnovaly patřičnou pozornost. Ve vztahu k tvrzení stěžovatele, že orgány veřejné moci zaujaly nesprávný právní závěr k přídělovému plánu, vypracovanému rolnickou komisí a schválenému výnosem Ministerstva zemědělství z hlediska jeho relevance pro vznik vlastnického práva původních vlastníků, je Ústavní soud toho názoru, že orgány veřejné moci se podrobně zabývaly všemi právně významnými skutečnostmi, souvisejícími s okolnostmi přídělu nemovitostí právní předchůdkyni osoby oprávněné podle zákona o půdě, a jejich závěr o tom, že v restitučním řízení bylo prokázáno, že původní vlastnice nabyla k předmětným nemovitostem vlastnické právo, neshledal z pozic ústavně právních za neakceptovatelný a korespondující i judikatuře obecných soudů týkající se přídělů podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. Cdon 178/97, Právní rozhledy č. 2/1998, s. 93). Přisvědčit lze, v prostředí restituce majetku podle zákona o půdě z pozic ústavně právních, i způsobu, jakým se orgány veřejné moci vypořádaly s námitkami stěžovatele poukazujícími na některé nesrovnalosti ohledně označení předmětných nemovitostí ve spisovém materiálu, který se týkal přídělového řízení, když byly orgány veřejné moci kvalifikovány jako nesrovnalosti administrativní, které nemohou zpochybnit vznik vlastnického práva původní vlastnice, když návrh přídělu byl po předložení tehdejšímu Ministerstvu zemědělství podle §9 odst. 4 a 5 dekretu č. 12/1945 Sb. schválen jako výkaz přídělu dne 14. 9. 1949, pod čj. 50.117/46-IV-1/12 NPF, a dne 26. 8. 1949 bylo Okresní rolnickou komisí v Jihlavě vydáno Potvrzení o právoplatném přídělu, pod čj. 566-26-8-1949. Poukaz stěžovatele na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 99/99, není v dané konkrétní věci patřičný, neboť ten řeší jinou skutkovou i právní situaci.
Další námitku stěžovatele, totiž, že ve věci rozhodující orgány veřejné moci rozhodly v restitučním řízení i o nemovitostech, na němž oprávněná osoba neuplatnila ve smyslu §9 odst. 1 zákona o půdě nárok, Ústavní soud neshledal opodstatněnou, když způsob, jakým jak pozemkový úřad, tak krajský soud, ve vzájemných souvislostech posoudily listinné podklady, týkající se poměrně komplikovaného přídělového řízení i okolností následného vzdání se těchto nemovitostí jejich původní vlastnicí v roce 1956, koresponduje zásadám, kterými je ovládáno podle platné úpravy správní řízení podle zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Lze tedy uzavřít, že ve vztahu ke stěžovateli, který se v předmětném restitučním řízení nacházel v roli povinné osoby podle §5 odst. 1 zákona půdě, zjevně nebylo v dosavadním řízení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. Konečně považuje ústavní soud za nutné reagovat na námitky stěžovatele, týkající se toho, že pozemkový úřad přiznává oprávněné osobě nad rámec žádosti oprávněné osobě náhradu za nevydané budovy, nacházející se ve vlastnictví fyzické osoby. K této námitce je třeba zdůraznit, že v daném restitučním řízení respektoval pozemkový úřad existenci vlastnického práva fyzické osoby, která nemá ve smyslu právní úpravy obsažené v §5 zákona o půdě postavení povinné osoby. V tom, že pozemkový úřad přiznal oprávněné osobě právo na náhradu za nemovitosti nevydávané proto, že se nacházejí ve vlastnictví fyzické osoby, nelze zcela zjevně spatřovat porušení práva na spravedlivý proces ve vztahu ke stěžovateli.
Z výše uvedených důvodů nezbývá než shrnout, že Ústavní soud dospěl k závěru, že je neopodstatněné tvrzení stěžovatele, že orgány veřejné moci ve vztahu k němu porušily jeho právo na spravedlivý proces, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu