ECLI:CZ:US:2000:4.US.415.98
sp. zn. IV. ÚS 415/98
Usnesení
IV. ÚS 415/98
Ústavní soud rozhodl dne 19. října 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti BD., "Ž.", zastoupeného Doc. JUDr. A.G., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 1998, čj. 39 Co 513/97-201, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 1. 1997, čj. 8 C 65/92-153, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označeným rozsudkům obecných soudů, kterými bylo ve věci samé rozhodnuto o tom, že stěžovatel je povinen uzavřít s oprávněnými osobami dohodu o vydání nemovitosti, domu čp. 1624, zapsaném na LV č. 10, k. ú. Ž., stěžovatel tvrdí, že obecné soudy nerespektovaly ustanovení článku 1 a 4 Ústavy ČR a článku 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a svými rozhodnutími zasáhly do jeho práv ústavně zaručených v článku 11 odst. 1, 4 a článku 36 Listiny. Podle stěžovatele je tento zásah důsledkem nesprávné interpretace ustanovení §22 odst. 1, věta za středníkem zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen transformační zákon), ve vztahu k ustanovení §3 odst. 1 tohoto zákona, a tedy i nesprávného právního názoru Městského soudu v Praze, který vychází z právního názoru Nejvyššího soudu ČR vyjádřeného v jiné, byť věcně stejné, právní věci stěžovatele. Ústavnost tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR stěžovatel napadl ústavní stížností (sp. zn. III.ÚS 217/98), o které nebylo ke dni podání tohoto návrhu rozhodnuto. Stěžovatel dále nesouhlasí s výkladem ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tak jak jej provedly obecné soudy a má za to, že přestože se v citovaném ustanovení mezi právnickými osobami výslovně neuvádí družstvo, je v tomto konkrétním případě na místě postupovat extenzivním výkladem zákona, neboť bytové družstvo je tvořeno výlučně fyzickými osobami. Argumentaci, že bytové družstvo je družstevní organizací "sui generis", podle jeho názoru podporuje i nález Ústavního soudu ze dne 13. 2. 1995, sp. zn. IV.ÚS 8/93, který charakterizuje stavební bytové družstvo jako společenství členů, kteří se sdružili ke společné činnosti a k uspokojování potřeb. Podle stěžovatele došlo aplikací citovaného ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích k porušení právního principu rovnosti všech vlastnických forem, jakož i k porušení principu ochrany nabytých práv založených ex lege, zejména práva družstevníků na převod členských práv a povinností, práva na dědění členských práv a povinností a práva na převod vlastnického práva k jednotce. S ohledem na zásadu lex posterior derogat priori a vzhledem k tomu, že ani transformační zákon ani zákon o vlastnictví bytů výslovně nestanovily, že nelze transformovat družstva a uplatňovat práva vzniklá z těchto zákonů v případech, kdy se na majetek družstva vztahuje zákon o mimosoudních rehabilitacích, stěžovatel vyvozuje, že předchozí vůle zákonodárce byla změněna jeho pozdější vůlí, a domnívá se, že v režimu výjimek u povinných osob dle ustanovení §4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích zákonodárce (stavební) bytová družstva nejspíše opomněl. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud stížností napadené rozsudky zrušil, když pro úplnost upozornil na to, že proti rozsudku Městského soudu v Praze podal dovolání, přestože si byl vědom toho, že zákonné podmínky pro jeho přípustnost nejsou dány.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 8 C 65/92, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že poté, co Obvodní soud pro Prahu 3 zjistil, že žalobci jako dědici původní vlastnice jsou oprávněnými osobami, že předmětná nemovitost přešla na stát způsobem předvídaným v ustanovení §6 odst. 1 písm. d) zákona o mimosoudních rehabilitacích a že stěžovatel v postavení povinné osoby, byť vyzván, nemovitost dobrovolně nevydal, uložil mu shora citovaným rozsudkem povinnost uzavřít s žalobci dohodu o vydání nemovitosti. V odůvodnění svého rozhodnutí se soud prvého stupně mimo jiné jednak vyrovnal s námitkami stěžovatele o konkurenci transformačního zákona a zákona o mimosoudních rehabilitacích, když uvedl, že vlastnické právo odňaté zásahem totalitní moci a zákonem č. 87/1991 Sb., restituované nelze dodatečně zrušit či omezit transformačním zákonem, neboť to z žádného jeho ustanovení výslovně nevyplývá a podle názoru soudu to zákonodárce neměl ani na mysli, jednak vyvrátil stěžovatelovu argumentaci o tom, že družstvo nemůže být povinnou osobou, když poukázal na systematiku hospodářského zákona a současného obchodního zákoníku, který důsledně rozlišuje mezi obchodními společnostmi a družstvem, a na ustanovení §4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, obsahující zákonnou výjimku, jež se však na stěžovatele nevztahuje.
V odvolání stěžovatel mimo jiné namítal, s poukazem na vztah transformačního zákona (§22 odst. 1) a zákona o mimosoudních rehabilitacích (§9), že bytová družstva jsou z blokace vyloučena a že družstvo není povinnou osobou, nýbrž specifickou formou obchodní společnosti, v níž jsou pouze fyzické osoby, pročež se na ně vztahuje výjimka podle ustanovení §4 odst. 1 písm. a) zákona o mimosoudních rehabilitacích. K přípustnosti aplikace tohoto restitučního zákona na majetek bytových družstev navrhl připuštění dovolání s tím, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
K odvolání stěžovatele, jakož i vedlejšího účastníka, rozhodl Městský soud v Praze, který rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé potvrdil. V odůvodnění konstatoval, že soud prvého stupně dostatečně a úplně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho správné právní závěry. Co se týče postavení stěžovatele jako povinného, Městský soud v Praze potvrdil právní závěry v této věci učiněné a s odkazem na shodný právní názor zaujatý i Nejvyšším soudem ČR uzavřel, že bytové družstvo je právnickou osobou, která je ve smyslu příslušných restitučních ustanovení povinnou osobou. K této otázce Městský soud v Praze nepřipustil dovolání, neboť problematiku aplikace zákona o mimosoudních rehabilitacích na majetek bytových družstev již Nejvyšší soud ČR po právní stránce vyřešil a obecné soudy v projednávané věci postupovaly shodně. Námitku stěžovatele o protiústavnosti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, jímž byla předmětná otázka, byť v jiné stěžovatelově věci, řešena, nepovažoval Nejvyšší soud ČR za dovolací důvod, neboť posoudit ústavnost pravomocného rozhodnutí je oprávněn pouze Ústavní soud v rámci řízení o ústavní stížnosti. Ke vztahu transformačního zákona a zákona o mimosoudních rehabilitacích Městský soud v Praze uvedl, že soud prvého stupně správně dovodil, že zde není dán vztah derogace, že restituce vlastnického práva protiprávně odňatého státem v rozhodném období má přednost před rozdělením družstevního majetku mezi jednotlivé členy družstva a že případné omezení některých práv členů družstva není důvodem k odmítnutí vydání nemovitosti oprávněným osobám. Městský soud v Praze se v odůvodnění vyjádřil i k dalším námitkám odvolatelů, které neshledal důvodnými, a změnil pouze výrok soudu prvého stupně týkající se úhrady nákladů řízení státu.
Dovolání stěžovatele podané s poukazem na ustanovení §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Nejvyšší soud ČR z důvodu nepřípustnosti odmítl. V odůvodnění svého usnesení ze dne 16. 5. 2000, č.j. 28 Cdo 37/99-223, uvedl, že neshledal, že by se rozsudek Městského soudu v Praze odchyloval od ustálené judikatury či přinášel judikaturu novou s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech, a proto zákonné předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o. s. ř. neshledal.
S ohledem na nepřípustnost dovolání je ústavní stížnost přípustná proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 a Městského soudu v Praze, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelovo tvrzení, že v souzené věci došlo při aplikaci ustanovení §4 zákona o mimosoudních rehabilitacích v důsledku jeho restriktivního výkladu k neúměrnému zásahu do jeho ústavně zaručených práv.
Ústavní soud se v posuzované věci nemá důvodu odchylovat od názoru vyjádřeného Ústavním soudem v usnesení ze dne 19. 11. 1998, sp. zn. III. ÚS 217/98, kterým bylo rozhodnuto o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti stěžovatele proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 2. 1998, čj. 2 Cdon 1532/96, jehož protiústavnost stěžovatel v projednávané věci v řízení před obecnými soudy namítal a jímž dovolací rozhodl v jiné, byť právně zcela srovnatelné, stěžovatelově věci. V citovaném usnesení Ústavní soud uvedl, že se neztotožňuje se stěžovatelovým názorem, že pod pojem obchodní společnost lze zahrnout i bytové družstvo, které je družstevní organizací "sui generis", sdružující členy ke společné činnosti a k uspokojování jejich potřeb, že v odborné literatuře i v judikatuře není pochybností o tom, jak je možno vymezit pojem obchodní společnost na jedné straně a družstvo na straně druhé, že systematika obchodního zákoníku je zcela jednoznačná, když provádí přesné rozlišení právnických osob, kterým v jeho základním vymezení mohou být obchodní společnosti a družstva, že z uvedené systematiky nelze vyvodit, že by tyto pojmy byly ve vzájemném vztahu v tom smyslu, že jeden z nich by byl pojmem obecnějším (obchodní společnost) a druhý z nich jen druhem tohoto obecného pojmu (družstvo), že ze systematiky obchodního zákoníku zcela jednoznačně vyplývá, že oba uvedené pojmy jsou rovnocenné a představují různé druhy právnických osob, takže obecné soudy nepochybily, jestliže pod pojem obchodní společnost se společníky, kterými jsou výlučně fyzické osoby, nepodřadily pojem družstvo. V citovaném usnesení rovněž Ústavní soud konstatoval, že rozhodování obecných soudů, pokud jde o výklad pojmu povinná osoba podle §4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích je ustálené a jednoznačně lze z něho vyvodit, že družstvo, tedy i bytové družstvo, je povinnou osobou a je povinno vydat předmětnou věc, .... jestliže tato přešla původně některým v citovaném zákoně uvedeným způsobem na stát, a teprve následně na družstvo. Ústavní soud se vyjádřil i k odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 13. 2. 1995, sp. zn. IV.ÚS 8/93 (ÚS sv.3, č. 8), a uvedl, že předmětem tohoto nálezu nebylo postavení družstva jako povinné osoby v restitučních vztazích, ale družstva jako jednoho ze subjektů družstevních vztahů, a proto ani na základě tohoto nálezu nelze dovodit, že by bytové družstvo mohlo být považováno za specifickou obchodní společnost. Závěrem Ústavní soud vyjádřil, že pro posouzení podstaty ústavní stížnosti není postavení členů bytového družstva rozhodující, neboť zákon o mimosoudních rehabilitacích neumožňuje zprostit povinnou osobu povinnosti vydat předmětnou věc s výjimkou případů uvedených v ustanovení §8 citovaného zákona. Vydání předmětné nemovitosti oprávněným osobám však není důvodem ukončení členského vztahu členů družstva k bytovému družstvu, stejně tak jako vydání předmětné nemovitosti nezbavuje členy družstva práva užívat byty, které se v této nemovitosti nacházejí.
Vzhledem k tomu, že ústavněprávní argumentace stěžovatele neobsahuje nic, co by vedlo Ústavní soud k vyjádření opačného než shora uvedeného názoru, nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 19. října 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu