ECLI:CZ:US:2000:4.US.417.2000
sp. zn. IV. ÚS 417/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti N. V. T., zastoupeného JUDr. V. B., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. 1 To 31/2000 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2000, sp. zn. Nt 214/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 12. 7. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 5. 2000, sp. zn. 1 To 31/2000 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2000, sp. zn. Nt 214/99, kterými byl zamítnut jeho návrh na povolení obnovy řízení ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 2. 1991, č.j. 2 T 40/90-709 ve znění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 1991, sp. zn. 7 To 39/91, s odůvodněním, že nebyly shledány důvody obnovy dle §278 tr.ř.. Současně byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vyhošťovací vazby na svobodu a nebyl přijat jeho písemný slib podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. Stěžovatel, pravomocně odsouzený pro tr. čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků a k trestu vyhoštění podle §57 tr. zák., je t.č. ve vyhošťovací vazbě, když byl rozhodnutím Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 6. 1998, č.j. PP 18/98-11, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 1998, sp. zn. 2 To 753/98, podmíněně propuštěn z výkonu trestu se stanovením zkušební doby v trvání 5 roků.
Stěžovatel v odůvodnění své stížnosti argumentuje v podstatě obdobně, jako ve stížnosti proti cit. usnesení Krajského soudu v Ostravě, a dále tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v Ústavě České republiky ("Ústava"), Listině základních práv a svobod ("Listina") a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Porušení čl. 4 Ústavy a čl. 8 odst. 5 Listiny spatřuje ve skutečnosti, že je ponecháván ve vyhošťovací vazbě, i když pro její trvání nejsou dle jeho přesvědčení důvody. Zásah do čl. 3 odst. 3 Listiny, s poukazem na čl. 36 odst. 1 Listiny, odůvodnil tvrzením, že Vrchní soud v Olomouci posoudil v jeho neprospěch skutečnost, že požádal o politický azyl, když tento postup vyložil jako projev vůle uložený druh trestu nevykonat. Porušení čl. 8 odst. 5 Listiny a rovněž i čl. 6 odst. 1 Úmluvy odůvodnil tvrzením, že vrchní soud se při rozhodování již nezabýval otázkou, zda délka vazby představuje nezbytně nutnou dobu ve smyslu §71 odst. 2 tr. řádu. Porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy spatřuje v tom, že dle jeho přesvědčení se soudy odmítly v rámci návrhu na povolení obnovy zabývat skutečností, že stěžovateli v případě vrácení do domovského státu hrozí nebezpečí perzekuce a dalšího postihu pro své politické a náboženské přesvědčení. Stěžovatel obecným soudům vytkl i další pochybení a vyjádřil přesvědčení, že z hlediska čl. 8 odst. 1 Listiny je nepřijatelné, aby podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody byly soudem shledány a podmínky pro propuštění z vyhošťovací vazby nikoliv. V té části ústavní stížnosti, která směřujme proti pravomocnému zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení, stěžovatel vyjádřil své přesvědčení, že návrh byl podán důvodně a neměl být zamítnut.
Vrchní soud v Olomouci, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se nedomnívá, že by v daném případě došlo k porušení čl. 4 Ústavy, neboť věc stěžovatele byla obecnými soudy, a to jak soudem prvního, tak i druhého stupně, projednána. K pochybení nedošlo ani v otázce vazby stěžovatele, když je ve vazbě ponechán při existenci vazebních důvodů uvedených v §67 tr. ř., rozhodnuto ve věci bylo soudem a formou usnesení. Podle názoru senátu vrchního soudu nelze pochybení v činnosti orgánů činných v trestním řízení spatřovat ani v čl. 36 odst. 1 Listiny, dle něhož věc stěžovatele byla soudy posouzena. Nelze se dovolávat ani toho, že by snad v daném případě uplatnění základních práv bylo současně rozhodnutím obecných soudů stěžovateli dáváno k tíži. Obecné soudy pouze na základě kroků, které stěžovatel učinil, dospěly k jistým, v odůvodnění napadeného rozhodnutí konkretizovaným, závěrům. Obdobný názor zaujal pak senát odvolacího soudu také k dalším námitkám, uplatněným stěžovatelem v ústavní stížnosti. Z uvedených důvodů vyjádřil závěrem přesvědčení, že ústavní stížnost je nedůvodná a jako taková by měla být zamítnuta. Současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Vrchní státní zastupitelství v Olomouci se svého postavení vedlejšího účastníka výslovně vzdalo.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s omezením osobní svobody vzetím do vyhošťovací vazby dle §350c tr.ř., když v té části ústavní stížnosti, která směřuje proti zamítnutí návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení, Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele, či ústavně nekonformní interpretaci hmotněprávních ustanovení aplikovaných v projednávané věci. Obecné soudy se, jak plyne z odůvodnění napadených usnesení, řádně vyrovnaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi.
Z ústavněprávního hlediska jde tedy v daném případě především o posouzení otázky, zda ke vzetí stěžovatele do vyhošťovací vazby došlo z důvodů a způsobem, který stanoví zákon a na základě rozhodnutí soudu (čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, §350c tr. řádu ve spojení s přísl. ustanoveními hlavy čtvrté oddílu prvního tr. ř.). Z tohoto pohledu však Ústavní soud neshledal ve vztahu k napadeným usnesením jakékoliv závady. Ústavní soud konstatuje, že posouzení, zda v daném konkrétním případě hrozí obava, že odsouzený se bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění (§350c odst. 1 tr.ř.), je především věcí obecných soudů. Ty musí při důkladné znalosti skutkových okolností v konkrétní věci výkonu trestu vyhoštění posoudit, zda vyšetřovací vazba je opatřením nezbytným pro dosažní účelu výkonu trestu vyhoštění, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Kritéria pro toto posouzení je třeba vyvodit vždy z povahy trestní věci a osoby odsouzeného, i jeho osobních poměrů. Ústavní soud je povinen respektovat nezávislost obecných soudů v této věci a byl by oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení byla natolik extrémní, že by vybočovala z mezí ústavnosti. Taková pochybení však v dané věci zjištěna nebyla. To, že obecné soudy posuzující stížnost stěžovatele dospěly po posouzení rozhodných skutečností k závěrům, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, nemůže být samo o sobě argumentem k namítanému tvrzení o zásahu do ústavně zaručených základních práv. Vrchní soud v Olomouci v napadeném usnesení se vypořádal s námitkami stěžovatele a přesvědčivě vyložil důvody, pro které stížnosti nevyhověl. Není úkolem Ústavního soudu toto jeho hodnocení konkrétních skutečností přehodnocovat či schvalovat.
Dále je třeba uvést, že ve vazebních věcech, včetně vazby vyhošťovací, dává trestní řád stíhané osobě resp. odsouzenému řadu prostředků, aby tento nesporně závažný zásah do osobní svobody byl v rozumných intervalech kontrolován a tedy i minimalizován, jak to ostatně vyžaduje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Tuto zásahu naplňuje zejména ust. §72 odst. 2 tr. řádu, jež zakládá právo kdykoliv žádat o propuštění na svobodu. O této žádosti rozhoduje nezávislý soud, a byla-li taková žádost soudem zamítnuta, může ji obviněný resp. odsouzený, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat po uplynutí čtrnácti dnů od právní moci rozhodnutí.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. 11. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu