ECLI:CZ:US:2000:4.US.429.2000
sp. zn. IV. ÚS 429/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti V. B., zastoupeného Mgr. L. V., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2000, č.j. 15 Co 636/99-90 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. 9 C 344/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 19. 7. 2000 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2000, č.j. 15 Co 636/99-90 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 5. 1999, sp. zn. 9 C 344/95, kterými byl jako žalovaný pravomocně uznán povinným zaplatit vedlejšímu účastníkovi (žalobci) MUDr. M. Ř. částku 180.000,- Kč s příslušenstvím, z titulu půjčky.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava") a právo na nestranný a spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Porušení ústavně zaručených základních práv spatřuje v dle jeho přesvědčení ústavně nekonformním způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy a v absenci zhodnocení některých podstatných procesních námitek stěžovatele v odůvodnění napadených rozsudků. Stěžovatel uvedl, že v odvolacím řízení na výslovný návrh jeho právního zástupce, zpochybňující pravost a věrohodnost listinných důkazů předložených vedlejším účastníkem, nebylo nikterak odvolacím soudem reagováno. S dalšími námitkami stěžovatele se odvolací soud vypořádal pouze obecně a zjevně nedostatečně, přičemž přihlížel pouze ke skutečnostem svědčícím ve prospěch vedlejšího účastníka a naopak skutečnosti podporující procesní obranu stěžovatele záměrně bagatelizoval nebo se jimi vůbec nezabýval, případně odkazoval na neexistující skutková zjištění soudu I. stupně. Dále uvedl přehled dle jeho názoru obecnými soudy řádně nezhodnocených námitek a vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy při svém rozhodování nerespektovaly kautely vymezené přísl. ustanoveními o.s.ř., zejména v rozporu se zásadou vyjádřenou v §132 o.s.ř. řádně nezhodnotily vzájemně si odporující důkazy, tj. nezdůvodnily, proč některé důkazy odmítají nebo považují za nevěrohodné, popř. proč se některými důkazy odmítají zabývat vůbec, a poukázal na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, IV. ÚS 185/96, III. ÚS 95/97 a III. ÚS 55/95.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že na svých skutkových i právních závěrech trvá a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Obecné soudy vycházely z důkazů před nimi provedených dle §120 o.s.ř., které hodnotily v souladu s §132 o.s.ř. Stěžovatel nenavrhl v odvolacím řízení žádné další důkazy. Vedlejší účastník (žalobce) ve svém vyjádření k odvolání stěžovatele (žalovaného) navrhl důkaz doklady o splátkách, které měl splácet svému věřiteli panu K. Tyto důkazy nebyly v odvolacím řízení provedeny, protože je odvolací soud považoval s ohledem na rozsah dosud provedeného dokazování, zejména s ohledem na to, že pan K. byl vyslechnut před soudem I. stupně jako svědek a na obsah jeho výpovědi, za nadbytečné. Podle názoru odvolacího soudu by tyto důkazy nemohly na zjištěních učiněných soudem I.stupně nic změnit. Stěžovatel provedení těchto důkazů nenavrhl. Závěrem Městský soud v Praze navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 9 C 344/95, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv stěžovatele.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy a s právními závěry, které z nich dovodily a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Ústavní soud, jak mnohokrát zdůraznil ve svých obecně dostupných rozhodnutích, není soudem nadřízeným soudům obecným. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr o tom, že k uzavření dohody o půjčce došlo a tudíž nárok vedlejšího účastníka na zaplacení jistiny byl dán. To, že s takovými závěry stěžovatel nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 90 Ústavy či čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není ani být nemůže.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. 11. 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu