ECLI:CZ:US:2000:4.US.434.99
sp. zn. IV. ÚS 434/99
Usnesení
IV. ÚS 434/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti A. P., zastoupeného JUDr. V. A., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, čj. 2 T 166/98-128, ze dne 6. 4. 1999, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, čj. 7 To 278/99-146, ze dne 18. 5. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů. V ústavní stížnosti uvádí, že rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně, čj. 2 T 166/98-128, ze dne 6. 4. 1999, byl odsouzen za tři trestné činy, jichž se měl dopustit, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, v jehož odůvodnění mimo jiné namítal, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §196 odst. 1 trestního zákona se vyžaduje, aby pachatel vyhrožoval usmrcením skupině obyvatelů, kterou se rozumí nejméně tři lidé. Podle obžaloby i prvoinstančního rozsudku tuto skupinu tvořili manželka J., syn Z. a sousedé O. a V. Z výpovědí manželky, syna Z. a svědka O. však vyplynulo, že plně potvrzují stěžovatelovu obhajobu, že O. ani V. stěžovatel nijak nevyhrožoval, a nemohla tak být naplněna formální stránka trestného činu, z něhož byl obviněn. Odvolací soud pak v řízení o odvolání sice zjistil řadu pochybení okresního soudu, které posléze svým rozsudkem napravil, pokud však jde o obvinění z uvedeného trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci, dospěl k názoru shodnému s prvoinstančním soudem, což se mohlo stát na základě nesprávného vyhodnocení provedených důkazů. Při nezměněném výroku o vině pod bodem 3/ pak odvolací soud stěžovateli nově uložil podle §196 odst. 1 trestního zákona trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců nepodmíněně.
Stěžovatel rozhodnutí odvolacího soudu vytýká, že v řízení před tímto soudem došlo k porušení zásad spravedlivého procesu podle čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť právní závěry odvolacího soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Podle stěžovatelova názoru nejsou žádné pochybnosti o tom, že P. O. a V. V. nevyhrožoval, s čímž se ztotožnil i krajský státní zástupce. Odvolací soud tedy podle stěžovatele rozhodoval účelově, aby "pokryl" vazbu, o čemž svědčí i nepřiměřeně přísný trest, který stěžovateli uložil. Zatímco okresní soud ho za tři trestné činy, kde byl ohrožen trestní sazbou odnětí svobody až na tři léta, odsoudil k úhrnnému trestu v trvání jednoho roku nepodmíněně, pak odvolací soud mu za jeden trestný čin uložil trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Odvolací soud tak vykročil z mezí a zásad spravedlivého procesu, když v řízení nebyla respektována zásada volného hodnocení důkazů a soud při nalézání práva nedbal stanoveného, tj. zákonného postupu. Zasáhl tak, jak tvrdí stěžovatel, do jeho ústavně zaručených základních práv a navrhuje proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. 2T 166/98, a vyžádal si vyjádření Krajského soudu v Ostravě.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Ostravě konstatuje, že se stěžovatel ústavní stížností domáhá přezkoumání skutkových zjištění v řízení učiněných a z nich vyplývajícího právního posouzení věci. Námitky stěžovatele jsou přitom obsahově totožné s obhajobou stěžovatele uplatňovanou v celém proti němu probíhajícím trestním řízení. Krajský soud nemá k dispozici předmětný trestní spis, a proto mu nezbývá než poukázat na závěry podrobně v něm rozvedené. Nad rámec tohoto odůvodnění svého rozhodnutí, na jehož důvody odkázal, pak krajský soud poukazuje na skutečnost, že stěžovatel v rámci své argumentace zřejmě přehlédl, že pokud by nebylo důkazními prostředky prokázáno vyhrožování i občanům V. a O., nebyl by stěžovatel beztrestný, jak se i z ústavní stížnosti podává, ale nepochybné vyhrožování stěžovatele dvěma členům rodiny způsobem, který vzbuzoval důvodnou obavu, by naplňovalo znaky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a trestního zákona se stejnou trestní sazbou odnětí svobody jako v případě trestného činu podle §196 odst. 1 trestního zákona. Této skutečnosti si byl krajský soud vědom, ale vycházel při svém rozhodování z důkazů provedených v řízení před okresním soudem, zejména výpovědí nezletilé L. P., která potvrzovala vyhrožování všem osobám na místě přítomným, a dospěl tak k závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §196 odst. 1 tr.z. Nelze pak akceptovat ani námitku stěžovatele o údajném účelovém uložení trestu ve výměře pokrývající vazbu. Argumentace stěžovatele vytváří zdání, že trest uložený okresním soudem v trvání jednoho roku za tři trestné činy je jakási správná konstanta, od níž se výměra trestu za jeden trestný čin odvozuje jakýmsi matematickým dělením původně uloženého trestu podle počtu trestných činů a nezohledňuje otázku, zda trest uložený okresním soudem nebyl s ohledem na rozsah trestné činnosti a další okolnosti nepřiměřeně mírným. Nelze totiž přehlédnout, že se stěžovatel trestné činnosti dopouštěl v době podmíněného odkladu výkonu trestu uloženého mu rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně dne 11. 8. 1997, sp. zn 3 T 110/97, pro trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr.z., tedy za trestnou činnost obdobné povahy páchané vůči vlastním dětem. Trest ukládaný krajským soudem zohledňoval všechny okolnosti, za nichž byla trestná činnost spáchána, a nelze tedy krajský soud vinit z účelového ukládání trestu. Podle názoru krajského soudu nedošlo ke stěžovatelem vytýkanému porušení Ústavy ČR a Listiny, a proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a spisovým materiálem Ústavní soud konstatoval, že námitku, která je základem ústavní stížnosti, a která spočívá v tvrzení, že stěžovatel vyhrožoval pouze dvěma osobám, a nemohlo tedy v jeho případě jít o spáchání trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §196 odst. 1 tr.z., stěžovatel uplatnil již v rámci své obhajoby před prvoinstančním soudem a v podaném odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně. Jak vyplývá z připojeného soudního spisu, Krajský soud v Ostravě, který z podnětu odvolání stěžovatele věc přezkoumával, přičemž přisvědčil řadě stěžovatelových námitek a napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o vině a v celém výroku o trestu, se tvrzením stěžovatele, že v jeho případě nebyla naplněna předmětná skutková podstata trestného činu, zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí. Zabýval se přitom podrobně především hodnocením důkazů z hlediska respektování procesních ustanovení trestního řádu a v tomto směru odvolací námitky stěžovatele zčásti akceptoval. Konstatoval přitom, že důkazní situace ve věci byla ztížena tím, že manželka stěžovatele a syn Z. využili u hlavního líčení svého zákonného oprávnění a odmítli vypovídat, takže okresní soud vycházel z jejich výpovědí z přípravného řízení přečtených v hlavním líčení, včetně výpovědi svědkyně L. P. Jak dále krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, vycházel při posuzování předmětného skutku uvedeného pod bodem 3/ z procesně platných a účinných výslechů svědků J. P., Z. P. a L. P., jakož i výslechu dalších svědků, včetně důkazů listinných, kdy tyto okolnosti mu umožnily rozhodnutí o tomto skutku, kterým byly naplněny zákonné znaky předmětného trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §196 odst. 1 tr.z. a odkázal v dalším k tomuto skutku na odůvodnění rozsudku okresního soudu.
Stěžovatel spatřuje v postupu odvolacího soudu, který podle jeho názoru nerespektoval zásadu volného hodnocení důkazů, což se promítlo do navazujících nesprávných skutkových zjištění a učiněných právních závěrů, dotčení jeho ústavně zaručených základních práv. K této stěžovatelově námitce Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Podle čl. 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu. Tento soud je tedy povolán hodnotit důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, jakož i ustanovením §125 tr. ř., a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat, a to ani tehdy, pokud by s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdy by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za ocitající se v rozporu s ústavně chráněnou zásadou řádného a spravedlivého procesu. Tak tomu však v projednávané věci nebylo. Krajský soud při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházel z důkazů, které byly provedeny řádně a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Postup krajského soudu při hodnocení důkazů tak nelze v posuzovaném případě hodnotit jako postup překračující meze ústavnosti z pohledu namítaného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR, a to ani v poměru k uloženému trestu.
Krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval i otázkou trestu ve vztahu ke spáchanému trestnému činu uvedenému pod bodem 3/, včetně okolností, za nichž byl trestný čin spáchán, přitom bral v úvahu také to, že se stěžovatel trestného jednání dopustil ve zkušební lhůtě podmíněného odsouzení za obdobný trestný čin. Postup krajského soudu při ukládání trestu nevybočil z rámce daného zákonnou úpravou a Ústavní soud v této souvislosti neshledal nic, co by svědčilo pro jeho zásah.
Ústavní soud tak neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by jim bylo možno z ústavněprávního pohledu vytýkat, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu