ECLI:CZ:US:2000:4.US.437.2000
sp. zn. IV. ÚS 437/2000
Usnesení
IV. ÚS 437/2000
Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. V., zastoupené JUDr. J. Š., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 9. 1999, čj. 8 C 369/96-112, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2000, čj. 54 Co 65/2000-131, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným rozsudkům, kterými bylo mimo jiné rozhodnuto o náhradě škody na zdraví způsobené lékařským zákrokem, který nebyl proveden lege artis, stěžovatelka namítá, že obecné soudy vyhověly její žalobě potud, pokud tvrdila, že jsou dány důvody hodné mimořádného zřetele pro zvýšení odškodnění za ztížené společenské uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., avšak nevyhověly této žalobě, pokud jde o výši požadovaného odškodnění ve výši stonásobku základní částky ztíženého společenského uplatnění, když přiznaly odškodnění pouze ve výši šestinásobku a ve zbytku žalobu zamítly.
Stěžovatelka vytýká soudům obou stupňů, že nesprávně vyložily a aplikovaly ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. v otázce přiměřenosti zvýšení odškodnění. V rozporu s platnou právní úpravou obsaženou v tomto ustanovení, tvrdil pak odvolací soud, že přiznaná výše odškodnění je maximem možného, co bylo lze přiznat. V důsledku tohoto výkladu pak byla stěžovatelce přiznána částka, která jí neposkytuje lidsky důstojné odškodnění, není přiměřenou protiváhou zdravotní újmy, nedůvodně zvýhodňuje škůdce na její úkor. Stěžovatelka dále vytýká obecným soudům , že nerozhodovaly důsledně na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupovaly nepřípustně libovolně, jejich odůvodnění rozhodnutí nejsou přesvědčivá, nevyplývá z nich, jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů.
Uvedeným postupem obecných soudů byla porušena stěžovatelce ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces a právo na zachování lidské důstojnosti, a z tohoto důvodu navrhuje zrušení obou výše uvedených rozhodnutí.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se podrobila lékařskému zákroku odstranění křečových žil. Při tomto zákroku došlo k poškození zdraví stěžovatelky, spočívající v poškození nervu preroneus comm. vpravo, v jehož důsledku se stěžovatelka nemůže postavit na patu pravé nohy, která přepadává špičkou dolů, což se projevuje vadou chůze. Soud shledal na základě provedených znaleckých posudků, že lékařský zákrok nebyl proveden lege artis, že proto v souladu s ustanovením §420 občanského zákoníku náleží stěžovatelce náhrada škody na zdraví. Podle ustanovení §444 občanského zákoníku se při škodě na zdraví jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění. Soud o nároku stěžovatelky rozhodl rozsudkem ze dne 14. 9. 1999, čj. 8 C 369/96-102, tak, že přiznal stěžovatelce náhradu škody na zdraví ve výši 61 393,-- Kč. V přiznané částce je obsažena náhrada za bolestné ve výši 3 900,-- Kč, ztížené společenské uplatnění ve výši 54 000,-- Kč a náhrada za ztrátu na výdělku ve výši 3 493,-- Kč.
Soud při určení výše náhrady za bolestné a ztížené společenské uplatnění vycházel se znaleckého posudku, který stanovil výši odškodnění za bolest 130 body a ztížené společenské uplatnění 300 body, přičemž hodnota bodu činí podle §7 odst. 1 vyhlášky č. 32/1965 Sb. Kč 30,--. Výši bolestného proto soud určil ve výši 3 900,-- Kč. Při stanovení výše náhrady za ztížené společenské uplatnění postupoval soud podle ustanovení §7 odst. 3 citované vyhlášky, podle kterého může ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele odškodnění přiměřeně zvýšit. Vzhledem k charakteru újmy stěžovatelky, kterou utrpěla ve svých 26 letech, a ke skutečnosti, že je výrazně omezena ve svých společenských aktivitách (tanec, delší chůze a vycházky, problémy při řízení automobilu), sportovních aktivitách, a toto její omezení se promítá i do jejího rodinného života, kdy se nemůže věnovat své rodině, např. nemůže učit děti lyžovat, chodit s nimi na delší výlety, dospěl soud k závěru, že těmto následkům, utrpěným v mladém věku odpovídá navýšení náhrady za ztížené společenské uplatnění na šestinásobek základní částky 9 000,-- Kč, což činí 54 000,-- Kč. Pokud se stěžovatelka domáhala zvýšení na stonásobek základní částky, soud její návrh přesahující přiznanou částku 54 000,-- Kč jako nedůvodný zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka ve lhůtě odvolání, ve kterém uvedla, že soud prvního stupně sice správně stanovil základní částku pro určení výše ztíženého společenského uplatnění, ale jeho stanovisko, že právě přiznaný šestinásobek základní částky je oním přiměřeným zvýšením, je nepodložený a neodůvodněný, proto i nepřezkoumatelný. Při úvaze o zvýšení odškodnění by měl soud zvažovat nejen zdravotní omezení, ale i dopad na její rodinu, okolnosti, za nichž k poškození došlo.
Městský soud v Praze pak ve svém rozhodnutí ze dne 3. 5. 2000, čj. 54 Co 65/2000-131, se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, pokud se týká výše přiznané náhrady škody ve výši 61 393,-- Kč. Důvody pro zvýšení odškodnění na šestinásobek základní částky spatřuje soud shodně se soudem prvního stupně ve věku stěžovatelky, která újmu utrpěla ve věku 26 let a je trvale omezena v každodenním životě, v zájmové činnosti, kdy se nemůže věnovat závodnímu lyžování a dalším sportům, což se promítá i do rodinného života. Zvýšení odškodnění na šestinásobek základní částky podle ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. považuje za přiměřené, s ohledem na prokázaný skutkový stav. Z hlediska soudu druhého stupně jde o maximum možného, co stěžovatelce lze přiznat.. Dále uvedl, že soud prvního stupně provedl skutková zjištění způsobem odpovídajícím provedeným důkazům, které správně hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a věc správně posoudil po stránce právní.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud si je vědom interpretačních problémů spojených s aplikací ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb., kdy obecné soudy při rozhodování o rozsahu odškodnění, které vychází ze základního bodového hodnocení stanoveného znalcem, se zabývají předpoklady, které měl poškozený při uplatnění v životě a ve společnosti a do jaké míry jsou v důsledku poškození zdraví ztraceny nebo omezeny. U různých poškozených může dojít k rozdílnému hodnocení téhož poškození zdraví v závislosti na jejich věku, zájmech, pohlaví. Výše odškodnění vždy záleží na úvaze soudu. Ústavní soud vychází ze zásady, že nemůže zasahovat do pravomocných rozhodnutí obecných soudů za situace, kdy soudy postupovaly v souladu s procesními předpisy. Rozdílnost právního názoru stěžovatelky od závěru obecných soudů není sama o sobě způsobilá založit porušení ústavně zaručených práv. Je třeba poukázat na článek 90 Ústavy ČR, který přikazuje poskytovat zákonem stanoveným způsobem ochranu právům obecným soudům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Je věcí Nejvyššího soudu ČR, a nikoli Ústavního soudu, aby svou judikaturou rozhodnutí obecných soudů sjednocoval. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky uplatněné již v odvolání, s nimiž se odvolací soud vypořádal. Ústavní soud je tak stavěn do role třetí soudní instance, která mu však nepřísluší. Stěžovatelka ve své stížnosti rovněž vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením provedených důkazů. Pokud jde o tuto stěžovatelčinu námitku, pak z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o. s. ř. a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly, ale pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími nebyla porušena stěžovatelčina základní práva. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěly obecné soudy k závěrům, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, nemůže samo o sobě zakládat odůvodnění ústavní stížnosti.
V tomto směru je tedy tvrzení stěžovatelky o porušení zásad spravedlivého procesu a práva na lidskou důstojnost ve vztahu k její osobě zjevně neopodstatněné. Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost z důvodů zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst . 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. října 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu