ECLI:CZ:US:2000:4.US.442.2000
sp. zn. IV. ÚS 442/2000
Usnesení
IV.ÚS 442/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti společnosti F., spol. s r.o., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2000, čj. 29 Co 308/2000-136, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městských lesů Příbram, příspěvkové organizace, právně zastoupených JUDr. V. K., advokátem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností, s odvoláním na porušení čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 2. 2000, čj. 17 C 82/99-98, jímž byl zamítnut jeho návrh na zaplacení částky Kč 163.544,20 s přísl., a zavázán k úhradě nákladů řízení žalovanému.
Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 17 C 82/99, a tvrzení uvedených v ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že předmětnou žalobou se stěžovatel domáhal zaplacení provedených stavebních prací, které měly být provedeny ve prospěch žalovaného nad rámec smlouvy o dílo a které mu vyfakturoval fa č. 964311, splatnou dne 6. 11. 1996. Soud vzal za prokázané, že mezi účastníky byla dne 6. 6. 1996 uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem byla modernizace hájenky - S. čp.1. Cena díla byla sjednána smluvní cenou pevnou částkou ve výši 1,575.273,- Kč, stanovenou na základě závazného cenového rozpočtu daného objednateli zhotovitelem před uzavřením smlouvy. Tato cena byla žalovaným v plné výši uhrazena. Smluvní strany si v rámci dodatků ke smlouvě v bodě VII. dohodly možnost víceprací za podmínek, že tyto budou průběžně odsouhlasovány zástupcem odběratele a fakturovány dle dohodnutých cen. Na základě provedeného dokazování však soud dospěl k závěru, že tyto dohodnuté podmínky nebyly dodrženy, neboť provedení víceprací nebylo odsouhlasováno k tomu oprávněnou osobou, kterou mohl být jen Ing. L. jako ředitel společnosti objednatele, nebo Ing. V., který na stavbě prováděl stavební dozor, ten ovšem v souladu s mandátní smlouvou, uzavřenou s žalovaným jen na základě písemného stanoviska Ing. L., jako mandanta. Ing. L. jakékoliv odsouhlasení víceprací popřel, Ing. Vojíř sice odsouhlasení provedl, avšak bez souhlasu Ing. L., čímž při svém jednání porušil podmínky mandátní smlouvy, a jeho úkony proto žalovaného v tomto směru nezavazovaly. Soud prvého stupně proto návrh zamítl s odůvodněním, že stěžovatel, který v daném sporu měl povinnost skutkových tvrzení a zároveň i povinnost k prokázání svých skutkových tvrzení, neunesl důkazní břemeno.
V odvolání, podaném dne 21. 4. 2000 proti prvostupňovému rozhodnutí, stěžovatel jednak namítal, že soud neprovedl některé předložené listinné důkazy a jednak vyslovil názor, že z provedených důkazů je zřejmé, že mezi účastníky vznikla ohledně víceprací ústní smlouva o dílo, a proto požadoval zaplacení dlužné částky z titulu ústní smlouvy o dílo, ale pokud by soud dospěl k závěru, že ústní smlouva platně nevznikla, požadoval, aby mu dlužná částka byla přiznána z titulu vydání prospěchu z bezdůvodného obohacení a navrhl provedení dalších důkazů včetně znaleckého posudku ohledně toho, zda v případě provedených víceprací jde o práce nad rámec původní dokumentace. Žalovaný, s ohledem na dobu provedení stavebních prací a termín uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení, uplatnil námitku promlčení.
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí okresního soudu, neboť shodně dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal, že k provedení víceprací by došlo v souladu s uzavřenou smlouvou, a nevznikl mu proto ze smluvního vztahu nárok na plnění za strany žalovaného za provedení víceprací. Soud dále konstatoval, že požadoval-li stěžovatel, aby mu bylo přiznáno plnění na základě provedení víceprací ze smlouvy o dílo, nemůže mu soud přiznat toto plnění z titulu bezdůvodného obohacení, aniž by došlo ke změně žaloby, s odůvodněním, že předmětem občanského soudního řízení je v řízení uplatněný nárok, který vymezuje žalobce určením petitu, ale i určením rozhodných skutečností, o které svá tvrzení opírá.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy a v odůvodnění rozhodnutí se nevypořádaly s tím, proč tyto důkazy neprovedly. Zejména namítá, že nebyl proveden výslech jím navrhovaného svědka a nebylo vyhověno jeho návrhu na přibrání znalce. V uvedeném postupu soudu spatřuje stěžovatel odepření práva na soudní ochranu.
Stěžovatel dále zdůraznil svá tvrzení uvedená v žalobě o tom, že uvedené vícepráce byly provedeny nad rámec písemné smlouvy o dílo, žalovaný je převzal a užívá je. Stěžovatel netvrdí, že vícepráce provedl na základě jiného právního důvodu, a proto logickým a gramatickým výkladem lze dojít k závěru, že vícepráce byly provedeny bez právního důvodů a titulem, ze kterého se navrhovatel žalobou domáhal zaplacení dlužné částky, je vydání prospěchu z bezdůvodného obohacení. Došlo tak ke kumulaci dvou nároků stěžovatele, která není změnou žaloby. Existovaly tedy dvě žaloby stěžovatele vedle sebe, přičemž odvolací soud nedospěl k závěru, že se tyto nároky ke společnému projednání nehodí, neboť by v takovém případě rozhodl o vyloučení později uplatněného nároku k samostatnému řízení. Povinností stěžovatele není právní kvalifikace uplatněného nároku. V tom, že nebylo rozhodnuto o uplatněném nároku na plnění z titulu vydání prospěchu z bezdůvodného obohacení, a nebyl tak vyčerpán předmět pravomocně skončeného řízení a v tom, že soud se tímto návrhem v podstatě odmítl s odůvodněním, že nedošlo ke změně žaloby zabývat, spatřuje stěžovatel rovněž odepření práva na soudní ochranu.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Vedlejší účastník - Městské lesy Příbram - ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v dané věci bylo učiněno rozhodnutí na základě důkladného a podrobného dokazování, přičemž stěžovatelem navrhované a soudem neprovedené důkazy by nemohly přispět k dalšímu objasnění věcí a byly nadbytečné. Návrh stěžovatele považuje za účelový a zdůraznil, že stěžovatel změnil svá skutková tvrzení až v odvolacím řízení, vědom si své důkazní nouze, přičemž tvrdil, že nejde o změnu skutkových tvrzení, ale o změnu právní kvalifikace, náležející soudu. Poukázal rovněž na to, že stěžovatel si prostřednictvím ústavní stížnosti snaží otevřít cestu k uplatnění práva na bezdůvodného obohacení, které, i kdyby existovalo, bylo by promlčeno.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.
Ústavní soud předesílá, že již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o.s.ř. Pokud obecný soud postupuje v souladu s těmito ustanoveními o.s.ř., Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, provedené tímto soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že jakkoliv by měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil, platí, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
Podstatou ústavní stížnosti je však polemika se závěry obecných soudů, kdy stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutím soudu, dle kterého, pokud jde o nárok uplatňovaný z titulu smluvního závazku, ve věci neunesl důkazní břemeno.Ve svém návrhu opakuje argumenty, se kterými se soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly, tzn., že v odůvodnění uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ve výše uvedeném smyslu se Ústavní soud proto nezabýval stěžovatelovými námitkami, pokud nesouhlasil s rozsahem provedeného dokazování a se závěry, ke kterým posléze na základě provedeného dokazování dospěl.
Ústavní soud přezkoumal řízení i z hlediska námitky, že soud se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal se všemi námitkami a stěžovatelem navrhovanými důkazy uplatněnými v odvolání. Přestože lze konstatovat, že odůvodnění odvolacího soudu mohlo být v tomto směru, pokud jde o neprovedené důkazy, obsáhlejší, příp. konkrétnější (soud se omezil na konstatování, že s ohledem na jednoznačně zjištěný skutkový stav neshledal další námitky stěžovatele za důvodné), se zřetelem k celému průběhu řízení, zejména pokud jde o důkladné a obsáhlé dokazování provedené soudem prvého stupně, tato skutečnost nemůže sama o sobě posunout věc do ústavní roviny a způsobit, že by proces byl vůči stěžovateli nespravedlivý.
Ústavní soud připomíná i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, dle které čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zavazuje soudy k odůvodňování rozhodnutí, nicméně nemůže ji chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994). Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolnosti každého případu (viz Ruir Torija a Hiro Balani proti Španělsku, 1994).
S ohledem na uvedené má Ústavní soud za to, že v daném případě byly dostatečným způsobem zjištěny a prokázány skutečnosti, opravňující soudy k tomu, aby ve věci rozhodly.
Pokud jde o další námitku stěžovatele uplatněnou v ústavní stížnosti, dle které nesouhlasí se závěrem se soudu, že požadoval-li stěžovatel, aby mu bylo přiznáno plnění na základě provedení víceprací ze smlouvy o dílo, nemůže mu soud přiznat toto plnění z titulu bezdůvodného obohacení, aniž by došlo ke změně žaloby s odůvodněním, že předmětem občanského soudního řízení je v řízení uplatněný nárok, který vymezuje žalobce určením petitu, ale i určením rozhodných skutečností, o které svá tvrzení opírá, uvádí Ústavní soud obdobně jako ve věci, vedené pod sp. zn. IV.ÚS 171/2000, že stěžovateli nic nebránilo, aby požádal soud o vyslovení přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 o.s.ř. I v případě, že by odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl, vytvořil by si tak prostor pro podání věci Nejvyššímu soudu ČR. Stěžovatel však této možnosti nevyužil a při rigorózním pohledu na věc by tedy byla dána i možnost odmítnout ústavní stížnost z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, poskytnutých zákonem k ochraně jejich práv (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou totiž zastává stanovisko, že ústavní stížnost je ultima ratio, kterou je možno jen zcela výjimečně zasáhnout do právního stavu, zjednaného pravomocným rozhodnutím.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal namítanou protiústavnost napadeného rozhodnutí, ani že by nedostatky v občanskoprávním řízení dosáhly intenzity způsobující vybočení z mezí ústavnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu