ECLI:CZ:US:2000:4.US.455.2000
sp. zn. IV. ÚS 455/2000
Usnesení
IV. ÚS 455/2000
Ústavní soud rozhodl dne 11. září 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J. V., zastoupeného JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 11. 1997, čj. 5 C 93/96-89, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2000, čj. 23 Co 216/2000-143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel uvádí, že již v řízení před soudem prvého stupně a také před soudem odvolacím uplatnil námitku, že mezi ním, na straně jedné jako odpůrcem v původním řízení, a manželi M., neexistoval hmotně právní vztah zakládající právo navrhovatelů na zaplacení žalované částky. Tato námitka se opírala o skutečnost, že manželé M. koupili svůj spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem od Zemědělského družstva 11. květen v M. Vztah mezi stěžovatelem a jeho sestrou, na straně jedné, a družstvem, na straně druhé, byl vztahem vyplývajícím ze zákona o půdě, kdy nelze použít obecná ustanovení občanského zákoníku. Obecné soudy se rovněž nezabývaly otázkou, zda k investicím do předmětných nemovitostí ze strany manželů M. došlo ještě před koupí, což by představovalo prostou okupaci, a jaký vliv by měla tato skutečnost na posouzení otázky promlčení. Z uvedených důvodů se pro porušení čl. 90 , čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu 5 C 93/96 Okresního soudu v Příbrami Ústavní soud zjistil, že žalobci A. a ing. Z. M. podali k tomuto soudu žalobu, kterou se proti stěžovateli a M. S. domáhali zaplacení částky 73 775,-- Kč s odůvodněním, že v době, kdy předmětné nemovitosti drželi v dobré víře, vynaložili uvedenou částku na opravu domu. Okresní soud v Příbrami již citovaným rozsudkem žalobu proti M. S. zamítl, zatímco jinak zavázal stěžovatele zaplatiti žalobcům celou zažalovanou částku. V důvodech svého rozhodnutí uvedl okresní soud, že k fyzickému předání nemovitostí stěžovateli došlo dne 28. 7. 1994, tedy v době, kdy stěžovatel byl na základě dohody ze dne 12. 1. 1994 již vlastníkem ideálních 3/4 předmětných nemovitostí. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 4. 1998, čj. 23 Co 110/98-109, tak, že změnil napadený rozsudek okresního soudu zamítavým výrokem, i pokud jde o žalobu směřující proti stěžovateli. Podle názoru krajského soudu žalobci přestali být oprávněnými držiteli dne 16. 7. 1992, kdy nabyl právní moci rozsudek ve věci sp. zn. 5 C 27/91 Okresního soudu v Příbrami vyslovující neplatnost kupní smlouvy ze dne 18. 9. 1989 o převodu ideální 1/2 předmětných nemovitostí Zemědělským družstvem ve sídlem v M. na manžele M., jako kupující. V souladu s tímto zjištěním krajský soud dospěl k názoru, že právo žalobců je promlčeno. K dovolání žalobců proti tomuto rozsudku rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 17. 2. 2000, čj. 22 Cdo 1806/98-135, tak, že dovoláním napadený rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení s právním názorem, že právo držitele lze uplatnit teprve v okamžiku vrácení věci.
Námitku uvedenou v ústavní stížnosti, týkající se existence hmotně právního vztahu mezi účastníky původního řízení, uvedl stěžovatel naposledy v odvolání ze dne 30. 1. 1998, krajský soud, vyhovující tomuto odvolání z jiných důvodů, však tuto námitku blíže nezkoumal, stejně jako nebyla předmětem posouzení v již citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ČR, v němž byly zkoumány pouze otázky dobré víry držitele a s držbou související promlčení nároku na náhradu nákladů vynaložených na zhodnocení nemovitostí. Tuto námitku stěžovatel, již evidentně sledující linii vytýčenou předchozími rozhodnutími Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, již blíže nespecifikoval ani při jednání před odvolacím soudem dne 16. 5. 2000, kdy se soustředil na otázky držby, detence či okupace a s tím související otázku včasného uplatnění nároku. Přitom z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bylo evidentní, že jakkoli o této skutečnosti blíže nepojednává, Nejvyšší soud ČR z existence zmíněného hmotně právního vztahu vychází či jej alespoň předpokládá. Za tohoto stavu věci, kdy obecné soudy se uvedenou otázkou vůbec nezabývaly, a k tomuto stavu podstatně přispěl i stěžovatel tím, že po podání odvolání se rovněž soustředil, jako na základní, na zcela jiné, otázky, není v možnostech ani úkolem Ústavního soudu, aby za tohoto stavu posuzoval skutečnosti a otázky, které předmětem řízení u obecných soudů, zejména pak předmětem jejich rozhodování, vůbec nebyly. Při konsekventním postupu ze strany stěžovatele mohlo z jeho strany dojít k podání žádosti o vyslovení přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. s argumentem zásadního významu rozhodnutí po stránce právní, přičemž touto cestou mohl znovu vstoupit do hry Nejvyšší soud ČR sjednocující judikaturu obecných soudů, což úkolem Ústavního soudu není.
To stejné platí i o stěžovatelově námitce vytýkající obecným soudům, že se nezabývaly dobou vynaložení investic, s níž přichází teprve v řízení o ústavní stížnosti.
Protože podle názoru Ústavního soudu v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení žádného ze stěžovatelových ústavně zaručených práv, Ústavnímu soudu nezbylo, než pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. září 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu