ECLI:CZ:US:2000:4.US.461.2000
sp. zn. IV. ÚS 461/2000
Usnesení
IV. ÚS 461/2000
Ústavní soud rozhodl dne 18. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr.Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti P., a. s., zastoupené JUDr. O. B., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 4. 2000, čj. B 1356-270, a usnesení Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 1. 3. 2000, čj. F 37466/99, B 1356-258, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným usnesením obecných soudů, kterými byl zamítnut návrh na zápis zvýšení základního jmění akciové společnosti P., obchodní společnost uvádí, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a do práva na spravedlivé projednání věci. Podle jejího tvrzení, pravděpodobně z důvodu shodné výše pohledávky a úplaty za její postoupení, oba soudy chybně posoudily, že základní jmění se má zvýšit o původní pohledávku, a nikoliv o úplatu za postoupení pohledávky, a judikovaly, že stěžovatelka nemohla nabýt předmětnou pohledávku od nevlastníka. Ve skutečnosti však šlo o pohledávku vzniklou ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 23. 11. 1998 a osoba, která ji převáděla na stěžovatelku, byla jejím majitelem. S odkazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého lze pod pojem majetek řadit i vymahatelnou pohledávku, má stěžovatelka za to, že jí bylo upřeno právo vlastnit majetek a návazně na to zvýšit základní jmění, neboť i když smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 7. 12. 1999 pohledávku skutečně nabyla, obecné soudy označily toto nabytí za neplatné. Upření práva na spravedlivé projednání věci stěžovatelka spatřuje v tom, že obecné soudy rozhodly bez nařízení jednání. Přestože je tento postup v souladu s občanským soudním řádem, mělo být v její věci nařízeno jednání za účelem odstranění pochybností. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud pro rozpor s čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy napadená rozhodnutí zrušil.
Ze spisu Krajského obchodního soudu v Ostravě, sp. zn. B 1356, Ústavní soud zjistil, že v souvislosti s rozhodnutím o zvýšení základního jmění obchodní společnosti o 21 554 000,-- Kč, úpisem nových akcií akcionářem O. D. a splacením jejich emisního kursu nepeněžitým vkladem stěžovatelka podala návrh na zápis příslušných změn v obchodním rejstříku. Protože základní jmění bylo navyšováno formou kapitalizace pohledávek, Krajský obchodní soud v Ostravě zkoumal pravost a výši pohledávek vkladatelky O. D., a poté co zjistil, že jedna z pohledávek, o kterou bylo základní jmění zvyšováno, není pohledávkou vkladatelky za společností P., a. s., ale pohledávkou společnosti P., a. s., za společností Městská teplárenská společnost, a. s., návrh zamítl.
V odvolání stěžovatelka namítla chybné vyhodnocení důkazů a poukázala na to, že smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 23. 11. 1998 uzavřenou mezi akciovou společností I.-H. jako postupitelem a stěžovatelkou jako postupníkem byla postoupena pohledávka postupitele za dlužníkem Městská teplárenská společnost, a. s., na postupníka. Za postoupení pohledávky ve výši 48 226,-- Kč se v odst. I, bodu 2 této smlouvy postupník zavázal uhradit do konce roku 1998 postupiteli úplatu ve výši 48 226,-- Kč. Tímto ujednáním vznikla I.-H., a. s. pohledávka za stěžovatelkou. Dne 27. 4. 1999 uzavřel postupitel I.-H., a. s, a postupník O. D. smlouvu o postoupení pohledávky vyplývající ze závazku stěžovatelky uhradit I.-H., a. s., úplatu smluvenou ve smlouvě ze dne 23. 11. 1998. Stěžovatelka výslovně upozornila na to, že předmětem zvýšení základního jmění není pohledávka za společností Městská teplárenská společnost, a. s, neboť ta je v jejím majetku a není možné s ní navyšovat základní jmění.
Vrchní soud v Olomouci usnesení soudu prvého stupně potvrdil jak co do správnosti skutkových zjištění, tak i právních závěrů. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že pohledávka ve výši 48 226,-- Kč byla stěžovatelce postoupena již smlouvou ze dne 23. 11. 1998, která však nebyla uzavřena s O. D., jež hodlala touto pohledávkou částečně uhradit svůj vklad do společnosti.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se již dříve ve své rozhodovací praxi vyjádřil k hlediskům, za nichž může přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů a vyložil, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti stojícímu mimo organizaci obecného soudnictví nepřísluší pravomoc zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud tyto ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí, pokud jimi nejsou porušena ústavně zaručená práva, neboť toto přísluší obecným soudům.
V projednávaném případě rejstříkový soud provedl důkaz dvěma smlouvami o postoupení pohledávek, smlouvou ze dne 23. 11. 1998 a ze dne 27. 4. 1999, a naznal, že pohledávka ve výši 48 226,-- Kč není pohledávkou O.D. za stěžovatelkou, ale pohledávkou stěžovatelky za Městskou teplárenskou společností, a. s. Námitku, že jde o dvě různé pohledávky shodou okolností ve stejné výši, stěžovatelka uplatnila v odvolání a odvolací soud se jí zabýval a vyložil důvody svého rozhodnutí. Soudní řízení tedy proběhlo při respektování principů zakotvených v hlavě páté Listiny a není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat, a to ani tehdy, pokud by s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdy by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za ocitající se v rozporu s ústavně chráněnou zásadou řádného a spravedlivého procesu. K takové situaci však v projednávaném případě nedošlo. Z učiněných skutkových zjištění byly vyvozeny právní závěry, které jsou odlišné od stěžovatelčiných. Existence odlišného právního názoru, jakkoliv z hlediska obyčejného práva racionálního, však k odůvodnění kasace napadených rozhodnutí nestačí. Rovněž skutečnost, že ve věci nebylo nařízeno jednání, nemůže založit relevantní ústavně právní argumentaci za situace, kdy tento postup je zákonem umožněn a stěžovatelka ho napadá jen z toho důvodu, že se domnívá, aniž by to jakkoliv doložila, že soud mohl být při rozhodování v pochybnostech.
Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu