ECLI:CZ:US:2000:4.US.464.2000
sp. zn. IV. ÚS 464/2000
Usnesení
IV. ÚS 464/2000
Ústavní soud rozhodl dne 11. října 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. J. L., advokátkou, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 1. 2000, čj. 15 C 116/95-117, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2000, čj. 16 Co 123/2000-140, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatel setrvává na svém tvrzení o podstatném vlastním finančním vkladu prostředků získaných před uzavřením manželství a opětovně poukazuje na skutečnost, že nebylo dostatečně přihlédnuto k potřebě do jeho péče svěřeného syna z manželství. Poukazuje rovněž na zcela nedostačující zjištění ceny nemovitostí, stejně jako na skutečnost, že v odvolacím řízení rozhodující předseda senátu JUDr. R. W. není jeho zákonným soudcem. Z těchto, jakož i dalších, důvodů domáhá se proto pro porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR zrušení napadených rozhodnutí.
Z obsahu spisu sp. zn. 15 C 116/95 Obvodního soudu pro Prahu 10 Ústavní soud zjistil, že již citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 bylo vypořádáno bezpodílové spoluvlastnictví stěžovatele a jeho bývalé manželky mimo jiné tak, že do výlučného vlastnictví stěžovatele byly přikázány nemovitosti, ve výroku tohoto rozhodnutí blíže označené, v hodnotě 996 330,-- Kč s tím, že stěžovatel je povinen na vyrovnání podílu odpůrkyně uhradit částku 498 165,-- Kč. V důvodech svého rozhodnutí uvedl obvodní soud, že peněžní vnos účastníků do jejich společně pořízeného majetku za trvání manželství není prokázán, že v posledních letech a po rozvodu nemovitosti užíval stěžovatel se společným synem účastníků, jeho současnou manželkou a dalším dítětem a podrobně také rozvedl skutečnosti, které jej vedly k ohodnocení nemovitostí částkou 996 330,-- Kč. K odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že jej ve věci samé potvrdil. Jak konstatoval navíc městský soud, přihlédnutí k potřebám nezletilých dětí ve smyslu §150 občanského zákoníku nespočívá v tom, že by měla být narušena rovnost podílů účastníků, nýbrž v tom, aby věci, které slouží k uspokojování potřeb nezletilých dětí, byly přikázány do vlastnictví tomu z manželů, kterému bylo svěřeno do výchovy nezletilé dítě. Také odvolací soud má za to, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno stran tvrzeného finančního vnosu a považuje za logické, že nemovitosti byly přikázány právě stěžovateli s přihlédnutím k jeho rodinným poměrům. Byly-li nemovitosti oceněny cenou tržní, je tento postup v souladu s konstantní soudní judikaturou.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě opakuje námitky uplatňované již v řízení před obecnými soudy a souhrnně pak uvedené v odvolání. Obecně lze však již úvodem konstatovat, že obecné soudy se těmito námitkami věcně a poměrně zevrubně zabývaly a v rámci hodnocení provedených důkazů se s nimi i vypořádaly. Jestliže tedy tyto soudy respektovaly podmínky dané ustanovením §132 o. s. ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu hodnotit toto jejich hodnocení důkazů, když extrémní nesoulad mezi zjištěními obecných soudů a z těchto zjištění vyplývajícími závěry není nikde patrný. Dospěly-li tedy obecné soudy předně k závěru o neexistenci důkazů stran stěžovatelem tvrzeného peněžního vnosu, získaného před uzavřením manželství, na zakoupení chaty, lze stěží tento jejich závěr zpochybňovat odkazem na to, že tímto důkazem mohla být právě výpověď stěžovatele, jenž ostatně v ústavní stížnosti sám připouští, že žádný z účastníků nenabídl konkrétní důkaz o tvrzených vnosech. Odvolací soud pak ve svém rozhodnutí také přesvědčivě rozvedl, jaký význam má zákonná podmínka přihlédnutí k potřebám nezletilých dětí ve smyslu ustanovení §150 občanského zákoníku. Obecné soudy při stanovení ceny nemovitostí vycházely ze stavu těchto nemovitostí v době zániku manželství a z jejich ceny v době vypořádání, kterýžto postup je v souladu s konstantní soudní judikaturou, stejně jako názorem, který vyslovil Ústavní soud již ve svém nálezu, sp. zn. III. ÚS 102/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 2, č. 61), v němž za přiměřenou náhradu považuje takovou cenu, za niž by bylo možno věc prodat. Stejně tak lze stěží cokoli vytýkat obecným soudům, že přikázaly nemovitosti do výlučného vlastnictví stěžovatele z důvodů, jež byly již konstatovány. Pokud pak jde o stěžovatelovu námitku nezákonného soudce, vycházel Ústavní soud již ve svém nálezu, sp. zn. III. ÚS 293/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 13, č. 11), z názoru, že nesprávné obsazení soudu představuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f), g) o. s. ř. Z toho nicméně plyne, že stěžovatel v tomto směru nevyčerpal všechny procesní prostředky, když se neobrátil na Nejvyšší soud ČR (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Z uvedeného tedy evidentně vyplývá, že v projednávané věci nedošlo k porušení žádného ze stěžovatelových ústavně zaručených práv, takže Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou, a pokud jde o námitku nesprávného obsazení soudu, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona jako nepřípustnou, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 11. října 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu