ECLI:CZ:US:2000:4.US.481.2000
sp. zn. IV. ÚS 481/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti P. J., zastoupeného JUDr. J. B., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.4.2000, č.j. 20 Co 43 a 44/2000-37, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.5.1999, č.j. 31 C 167/98-20, ve znění opravného usnesení ze dne 9.12.1999, č.j. 31 C 167/98-29, za účasti vedlejšího účastníka B. R., zastoupené JUDr. G. R., advokátkou, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.4.2000, č.j. 20 Co 43 a 44/2000-37, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12.5.1999, č.j. 31 C 167/98-20, ve znění opravného usnesení ze dne 9.12.1999, č.j. 31 C 167/98-29, jimiž nebylo vyhověno jeho návrhu na vyklizení specifikovaných místností v přízemí domu č.p. 1013 v ul. K. č. 14, v Praze 1, a byla mu uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí ve výrocích týkajících se náhrady nákladů řízení a právního zastoupení, což zdůvodnil poukazem na skutečnost, že odklad nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a výkon rozhodnutí by pro něj znamenal nepoměrně vyšší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zásahem do jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení čl. 11 odst.4 Listiny spatřuje v omezení jeho vlastnického práva užíváním místností domu vedlejší účastnicí bez právního důvodu, s poukazem, že pojmovým znakem bytu je účelové určení místností tvořících byt k trvalému bydlení, jež je dáno pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. Zásah do práva zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny spočívá, dle přesvědčení stěžovatele, v nedodržení postupu stanoveného obč. soudním řádem, protože soud podle §135 odst. 2 obč. soudního řádu nemůže prejudiciálně řešit ty otázky, které spadají do kompetence jiných orgánů, konkrétně stavebního úřadu. Obdobné argumenty zařazuje stěžovatel do zdůvodnění tvrzeného porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Městský soud v Praze, v postavení účastníka řízení, ve vyjádření navrhl, aby Ústavní soud stížnost pro nepřípustnost odmítl, příp. ji zamítl. K tomu zejména dodal, že stěžovatel učinil podstatou své stížnosti okolnost procesního postupu soudů obou stupňů, kdy dospěly k závěru, že pro rozhodnutí ve věci samé není třeba vyvolávat či vyčkávat výsledku správního řízení o charakteru předmětných místností. Jde o důsledek posouzení tzv. unesení důkazního břemene o tvrzení navrhovatele, že se jedná o nebytové prostory, tedy o procesní závěr právní s dopadem na věcné závěry hmotněprávní. Účastník poukázal, že se touto otázkou zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí a na tuto pasáž napadeného rozhodnutí odkázal. Soud též doporučil zvážit, zda stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého tvrzeného práva, tj. zda navrhl, aby odvolací soud připustil proti svému rozhodnutí dovolání ve smyslu §239 obč. soudního řádu.
Vedlejší účastnice navrhla zamítnutí ústavní stížnosti v plném rozsahu, protože stěžovatelova žaloba byla obecnými soudy právem zamítnuta, když byl správně aplikován princip důkazního břemene.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněn k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. K námitce Městského soudu v Praze zaměřené na posouzení, zda stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky Ústavní soud dodává, že v souladu s konstantním výkladem ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nelze pouhou okolnost, že stěžovatel nepožádal o připuštění dovolání považovat za nevyčerpání všech procesních prostředků, které má k ochraně svého práva k dispozici. Věc byla v další fází řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, jako vlastník domu č.p. 1013 v ul. K. č. 14, Praha 1, podal proti vedlejší účastnici u Obvodního soudu pro Prahu 1 návrh na vyklizení místností v tomto domě, které užívá jako byt. V žalobě uvedl, že žalovaná užívá místnost bez právního důvodu, neboť nejde o byt, ale o obchodní prostory, ke kterým jí nemohlo vzniknout právo osobního užívání bytu (event. nájemní právo). Po provedeném důkazním řízení soud žalobu rozsudkem ze dne 12.5.1999, č.j. 31 C 167/98-20, zamítl a zamítavé rozhodnutí odůvodnil zjištěním, že žalobce neprokázal, že žalovaná neužívá byt, ale nebytový prostor, k čemuž dospěl na základě posouzení validity žalobcem navržených důkazů. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolání, o němž rozhodl soud II. stupně tak, že prvostupňový rozsudek potvrdil, protože, podle jeho závěrů, žalobce neprokázal, že předmětné prostory byly kolaudovány jako nebytové.
Ústavní soud dále zjistil, že podstatou stěžovatelových námitek zařazených do ústavní stížnosti jsou tytéž argumenty, které již uplatňoval v řízení před obecnými soudy, toliko z nich navíc vyvozuje porušení jeho základních práv a svobod. Přitom je evidentní, že oba soudy, které o jeho žalobě rozhodovaly, se s argumenty vypořádaly ústavně konformním způsobem a tak nemohlo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy, když stěžovatelova argumentace je založena pouze na jeho odlišném právním názoru. Stěžovatel měl možnost ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy domáhat se stanoveným způsobem svých práv a soud mu tuto ochranu neodepřel, když v řádně vedeném soudním procesu přijal jeho žalobu, projednal ji a vypořádal se s jeho tvrzeními. Neúspěch ve sporu nemůže sám o sobě znamenat zásah do práva na spravedlivý proces. Pokud by stěžovatel spatřoval porušení čl. 38 odst. 2 Listiny v jeho neúčasti při jednání nařízeném odvolacím soudem, nelze mu přisvědčit, protože o jednání byl vyrozuměn prostřednictvím právního zástupce; stěžovatelův právní zástupce se tohoto jednání zúčastnil. Ústavní soud ani nezjistil namítané porušení jeho práva na ochranu majetku zakotveného v čl. 11 Listiny. V samotné existenci nájmu nelze spatřovat omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, když stěžovatel do tohoto právního vztahu vstoupil jako právní nástupce původního vlastníka.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základního práva stěžovatele, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu Ústavního soudu