ECLI:CZ:US:2000:4.US.482.2000
sp. zn. IV. ÚS 482/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2000 v senátě, ve věci ústavní stížnosti ing. K. Š., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 26. 6. 2000, čj. 2 To 555/2000-114, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez ústního jednání, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze
dne 26. 6. 2000, čj. 2 To 555/2000-114, se zrušuje.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, stěžovatel
uvádí, že jím byla porušena jeho základní ústavní práva zakotvená
v čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 6 a čl. 8 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel vytýká
soudům obou stupňů zejména to, že se vůbec nevypořádaly se
stěžejní otázkou naplnění zákonných znaků skutkové podstaty
trestného činu, totiž, zda M. Š. nebo P. S. byli vůbec oprávněni
předmětný dům užívat a v jakém rozsahu. Otázky spoluvlastnictví
upravuje totiž občanský zákoník v ustanovení §136 a násl.,
přičemž tato ustanovení jsou ve vztahu k obecným ustanovením §123 a §124 speciální povahy. Z uvedených důvodů domáhá se proto
zrušení napadeného usnesení.
Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, ve svém vyjádření
ze dne 29. 9. 2000 uvedl, že vlastnické právo nabyvatele vzniklo
zákonným způsobem vkladu tohoto práva do příslušného katastru
nemovitostí. Účinky tohoto vkladu nastaly dne 18. 3. 1998 a od
tohoto data je také posuzována trestná činnost stěžovatele v bodě
2 rozhodnutí soudu prvého stupně. Jinak poukazuje na odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů.
Vedlejší účastník Krajské státní zastupitelství v Ostravě,
pobočka v Olomouci, se přípisem ze dne 12. 9. 2000 postavení
vedlejšího účastníka vzdalo.
Z obsahu spisu 4 T 16/2000 Okresního soudu v Šumperku
Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 5. 4.
2000, čj. 4 T 16/2000-91, byl stěžovatel uznán vinným trestným
činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému
prostoru podle ustanovení §249a odst. 2 trestního zákona, a to
proto, že od roku 1990 do 18. 3. 1998 znemožňoval přístup do domu
v Šumperku na ulici generála Svobody 70 spolumajitelce M. Š., ve
výroku rozsudku blíže popsaným způsobem, a od 18. 3. 1998 do 18.
11. 1999 novému spolumajiteli P. S., a to rovněž ve výroku
rozsudku blíže uvedeným způsobem, a odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem výkonu uloženého
trestu na zkušební dobu 18 měsíců. O odvolání stěžovatele proti
uvedenému rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka
v Olomouci, napadeným usnesením tak, že odvolání stěžovatele
zamítl. V důvodech svých rozhodnutí uvedly obecné soudy, že na
danou situaci třeba aplikovat příslušná ustanovení občanského
zákoníku o právech vlastníka uvedených v ustanoveních §123, §124, neboť svým jednáním stěžovatel fakticky znemožňoval dalšímu
spoluvlastníku vykonávat jakákoli práva. Ustanovení §139 odst.
2, 3 občanského zákoníku na daný případ vůbec nedopadá.
Podle ustanovení §3 odst. 1 trestního zákona trestným činem
je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto
zákoně. K těmto znakům uvedeným v ustanovení §249a odst. 2
trestního zákona (neoprávněný zásah do práva k domu, bytu nebo
k nebytovému prostoru) náleží neoprávněné bránění oprávněné osobě
v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru. Jakkoli lze stěží
pochybovat o tom, že takovou oprávněnou osobou je především
vlastník domu, bytu nebo nebytového prostoru, nicméně pouze za
podmínky, že je zároveň uživatelem. Tento základní moment obecné
soudy pominuly, kladouce dominantní důraz na ustanovení §123, §124 občanského zákoníku, ačkoli v projednávané věci jde o vztah
specifický, v němž v konkrétním případě je určující tzv. majoritní
princip. Jak patrno ze spisu, uplatňuje stěžovatel tento majoritní
princip důsledně již od roku 1989, kdy se stal většinovým
spoluvlastníkem, a to k ideálním 3/4 předmětných nemovitostí, jež
začal také sám užívat. Jakkoli tedy i v minulosti spoluvlastník se
domáhal jejich užívání, nemohlo toto úsilí samo o sobě být právně
relevantní, nešlo-li ani o případ předvídaný ustanovením §139
odst. 3 občanského zákoníku. Jinými slovy, v projednávané věci jde
o vztah ryze občansko právní povahy řešitelný jen v souladu
s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku o spoluvlastnictví.
Byl-li tedy stěžovatel odsouzen za jednání, jež postrádá znaky
uvedené v trestním zákoně, a nenaplňuje tudíž skutkovou podstatu
trestného činu, došlo rozhodnutím obecných soudů k porušení
stěžovatelových ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 6 odst.
1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl.
8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro
porušení shora uvedených článků podle ustanovení §82 odst. 2
písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl
a napadené rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm.a)
citovaného zákona zrušil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 30. listopadu 2000