ECLI:CZ:US:2000:4.US.497.2000
sp. zn. IV. ÚS 497/2000
Usnesení
IV. ÚS 497/2000
Ústavní soud rozhodl dne 23. října 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Evy Zarembové a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti ing. V. H., zastoupeného Mgr. L. H., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2000, čj. 7 Cmo 1310/99-35, a rozsudku Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 6. 9. 1999, čj. 4 Cm 305/97-12, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným rozsudkům obecných soudů, kterými byla zamítnuta stěžovatelova žaloba, jíž se domáhal vyslovení neplatnosti valné hromady obchodní společnosti Zverimex, spol. s r.o., konané dne 22. 2. 1995 a usnesení na této valné hromadě přijaté, stěžovatel uvádí, že Krajský obchodní soud v Praze žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelovo právo zaniklo, neboť žaloba byla podána po uplynutí tříměsíční objektivní lhůty stanovené v §131 odst. 1 obchodního zákoníku a Vrchní soud v Praze tento závěr potvrdil s tím, že citované ustanovení je ustanovením speciálním a týká se všech případů neplatnosti rozhodnutí valné hromady společnosti s ručením omezeným pro rozpor s právními předpisy, společenskou smlouvou nebo stanovami. S tímto právním názorem stěžovatel nesouhlasí a zastává názor, že na předmětné usnesení valné hromady nelze ani po uplynutí tříměsíční lhůty nahlížet jako na platné, je-li ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku v příkrém rozporu s účelem zákona a dobrými mravy a s odkazem na čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") žádá, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil, neboť obecné soudy v důsledku nesprávného právního posouzení věci neposkytly ochranu jeho právům.
Z obsahu připojeného spisu Krajského obchodního soudu v Praze, sp. zn. 4 Cm 305/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal žalobou vyslovení neplatnosti valné hromady obchodní společnosti Z., spol. s r.o., konané dne 22. 2. 1995, jakož i usnesení na ní přijaté, kterým byl odvolán z funkce jednatele. Poukázal na to, že ačkoliv je jedním ze dvou společníků obchodní společnosti, nebyl o konání valné hromady svolané druhým jednatelem řádně vyrozuměn, o konání se dověděl náhodou a poté co se dostavil se svým zplnomocněným zástupcem, většinový společník nedovolil bez jakéhokoliv důvodu zástupci přístup na valnou hromadu, a proto se za těchto podmínek ani sám jednání valné hromady nezúčastnil. Podle ujednání ve společenské smlouvě, čl. XIII., bod 3, je valná hromada usnášeníschopná pouze, jsou-li přítomni všichni společníci, což se v daném případě nestalo a jeho odvolání tak bylo provedeno v rozporu s touto smlouvou, jakož i s příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku, neboť se zařazením tohoto bodu na program jednání valné hromady nevyslovil souhlas a nehlasoval o něm.
Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 9. 1999, čj. 4 Cm 305/97-12, žalobu zamítl s odkazem na ustanovení §131 odst. 1 věty druhé obchodního zákona, podle kterého právo požádat soud o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, pokud je v rozporu s právními předpisy, společenskou smlouvou nebo stanovami, stěžovateli zaniklo, neboť nebylo uplatněno do tří měsíců ode dne, kdy se o konání valné hromady mohl dovědět. Krajský soud vzal za prokázané, že stěžovatel věděl o konání valné hromady dne 22. 2. 1995, žalobní návrh však podal až 24. 9. 1997, tedy po uplynutí zákonné lhůty.
V odvolání stěžovatel mimo jiné uvedl, že s názorem soudu prvého stupně nesouhlasí, neboť lze mít zato, že usnesení valné hromady je právním úkonem společnosti a dovolat se jeho neplatnosti lze i tehdy, je-li obsah usnesení valné hromady ve zřejmém rozporu s dobrými mravy. Následkem takového úkonu je pak jeho absolutní neplatnost, které se lze dovolat bez ohledu na uplynutí zákonné tříměsíční lhůty uvedené v ustanovení §131 odst. 1 obchodního zákoníku.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2000, čj. 7 Cmo 1310/99-35, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil s tím, že úprava v ustanovení §131 odst. 1 obchodního zákoníku je speciální a týká se všech případů neplatnosti rozhodnutí valné hromady společnosti s ručením omezeným pro rozpor s právními předpisy, společenskou smlouvou nebo stanovami.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, jak to již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Stejně tak Ústavní soud již konstatoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní pouze, pokud by jeho závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Podstatou ústavní stížnosti je odlišný právní názor stěžovatele na povahu ustanovení §131 odst. 1 obchodního zákoníku, resp. na právní povahu usnesení valné hromady a možnost jeho odporovatelnosti. Stěžovatel však v podstatě stejnou argumentací odůvodnil svoje odvolání, které předložil Vrchnímu soudu v Praze. Jak vyplývá z rozsudku, odvolací soud se stěžovatelovými námitkami zabýval, rozhodl o nich a svoje rozhodnutí odůvodnil, takže z pohledu dodržení ústavních procesních principů mu nelze nic vytknout. To, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí a zastává názor jiný, nezakládá samo o sobě opodstatněnost tvrzení o odepření soudní ochrany. Není podstatné, zda Ústavní soud sdílí či nesdílí právní názory obecných soudů vyjádřené v přezkoumávaných rozhodnutích, neboť není-li dán relevantní důvod k vydání kasačního nálezu, Ústavní soud není k přezkumu pouhé legality rozhodnutí oprávněn.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevně neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. října 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu