ECLI:CZ:US:2000:4.US.506.2000
sp. zn. IV. ÚS 506/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Ivany Janů a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti J. W. a I. W., zastoupených JUDr. A. Š., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.5.2000, č.j. 33 Cdo 2839/99-233, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26.5.1999, č.j. 21 Co 239/98-207, a proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 6.6.1997, č.j. 9 C 37/95-107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé doručili Ústavnímu soudu dne 21.8.2000 via fax ústavní stížnost, jejíž originál předložili po dvou dnech, v níž se domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.5.2000, č.j. 33 Cdo 2839/99-233, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26.5.1999, č.j. 21 Co 239/98-207, a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 6.6.1997, č.j. 9 C 37/95-107, vydaných ve věci o určení neplatnosti smlouvy o úvěru a zástavní smlouvy, majíce za to, že uvedenými rozhodnutími soudů bylo dotčeno jejich právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve vztahu k čl. 90 Ústavy, a porušeno jejich právo domáhat se právní ochrany dotčeného práva postupem v souladu s čl. 36 Listiny a dále byl porušen zejména čl. 37 odst. 3 Listiny, ve vazbě na čl. 38 Listiny. V ústavní stížnosti popisují stěžovatelé postup obecných soudů při projednávání jejich žaloby a svoje námitky koncentrují do tvrzení, že zejména odvolací soud, veden nesprávným právním posouzením věci, vymezil důkazní řízení tak, že nemohl být spolehlivě a úplně zjištěn skutkový stav nutný pro správné posouzení věci. Výhrady pak konkretizují do otázky, zda smlouvy, jejichž neplatnosti se domáhají, podepsaly osoby oprávněné jednat za smluvní stranu (Komerční banku, a.s., v řízení o ústavní stížnosti v postavení vedlejšího účastníka). K tomu uvádějí, že k datu uzavření sporných smluv za tuto smluvní stranu jednalo ve všech věcech představenstvo, a to buď společně všichni členové představenstva, nebo dva členové představenstva, kteří k tomu byli představenstvem písemně zmocněni, generální ředitel v rozsahu svého zmocnění představenstvem a jím zplnomocnění pracovníci v mezích své působnosti. Sporné smlouvy však podepsaly osoby, které nepatřily do takto určeného okruhu subjektů, proto by smlouvy mohly podepsat pouze, pokud by k tomu byly řádně zmocněné. Plná moc byla udělena pouze jednomu z podepsaných, avšak až za čtrnáct dnů po podpisu smluv. Další námitka stěžovatelů směřuje do posouzení právního postavení Komerční banky, s.p.ú., a Komerční banky, a.s., včetně jejich vzájemného vztahu v rámci právního nástupnictví. Pokud dovolací soud na tento vztah aplikoval §17 zák. č. 92/1991 Sb., upozorňují stěžovatelé, že citované ustanovení směřuje především k ochraně pracovněprávních nároků zaměstnanců státního podniku při privatizaci a že ho nelze použít k právní konstrukci zákonného zastoupení podnikatele, tak jak má na mysli §15 obch. zákoníku.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozsudku a protože je přesvědčen, že neporušil ústavní práva stěžovatelů, navrhl, aby stížnost byla zamítnuta.
Krajský soud v Praze také odkázal na právní závěry vyslovené v jeho rozsudku a v rozsudku Nejvyššího soudu. K petitu ústavní stížnosti žádné vyjádření neformuloval.
Okresní soud v Kutné Hoře považuje tvrzení stěžovatelů za nesprávná a ústavní stížnost by měla být, dle jeho názoru, jako účelová a nesprávná zamítnuta.
Komerční banka, a.s., se vzdala postavení vedlejšího účastníka. Další vedlejší účastník, J. J., řádně doručenou výzvu k vyjádření nepřevzal.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání stěžovatelů. Ústavní stížnost byla podána včas (s ohledem na pravidla pro počítání času dle §57 odst. 2 a 3 obč. soudního řádu), stěžovatelé oprávnění k jejímu podání byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fází řízení přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, spisu Okresního soudu v Kutné Hoře sp. zn. 9 C 37/95 a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 6.6.1997, č.j. 9 C 37/95-107, byla zamítnuta, jako nedůvodná, žaloba stěžovatelů, kterou se domáhali určení, že smlouva o úvěru, reg. č. 154 060, znějící na částku 700 000,- Kč, uzavřená mezi J. J. a Komerční bankou, a.s., okresní pobočka Kutná hora dne 10.3.1992, je neplatná a určení, že zástavní smlouva k souboru nemovitostí zapsaných na LV č. 669 u KÚ K., uzavřená mezi stěžovateli a Komerční bankou, a.s., okresní pobočka Kutná Hora dne 10.3.1992, je neplatná. V tomto řízení stěžovatelé tvrdili neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatek vážnosti dlužníkova projevu vůle a od její neplatnosti odvozovali i neplatnost zástavní smlouvy. Stěžovatelé podali proti prvostupňovému rozsudku odvolání, v němž vytýkali soudu I. stupně nedostatečné zjištění skutkového stavu, neprovedení všech navržených důkazů a nesprávné posouzení věci. V průběhu odvolacího řízení stěžovatelé uplatnili další argument vedoucí k neplatnosti smluv, a to nedodržení stanovené písemné formy, protože smlouvy podepsaly osoby, které nebyly oprávněné jednat za Komerční banku, a.s. Odvolací soud rozsudek okresního soudu, jako věcně správný, rozsudkem ze dne 26.5.1999, č.j. 21 Co 239/98-207, potvrdil, když dospěl shodně se soudem I. stupně k závěru, že smlouvy jsou platné. Současně připustil možnost dovolání k posouzení otázky oprávnění činit úkony za podnikatele - právnickou osobu. Stěžovatelé využili svého práva podat dovolání, přičemž jeho odůvodnění založili jednak na argumentaci, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, k čemuž rozvedli svá tvrzení ohledně postavení Komerční banky, s.p.ú., a Komerční banky, a.s., a oprávnění osob jednat jménem uvedených právnických osob. Dovolací soud rozsudkem ze dne 30.5.2000, č.j. 33 Cdo 2839/99-233, dovolání zamítl. V odůvodnění podrobně dovolací soud analyzoval jednotlivé právní konstrukce jednání podnikatele, který je právnickou osobou. Vyjádřil se stěžovateli souhlas, že sporné smlouvy nebyly podepsány statutárním orgánem Komerční banky, a.s., že ředitel pobočky nejednal jako smluvní zástupce, avšak přesvědčivě zdůvodnil, že jednání osob, které smlouvy podepsaly, bylo jednáním ve smyslu §15 obch. zákoníku za Komerční banku, a.s., přitom se současně vypořádal se sukcesí pracovněprávních vztahů mezi Komerční bankou, s.p.ú., a Komerční bankou, a.s. (str. 5 rozsudku).
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé pouze opakují ty námitky proti oběma smlouvám, jež byly obsahem jejich podání v řízení před obecnými soudy. V ústavní stížnosti pouze povyšují relevanci těchto námitek na ústavněprávní úroveň tvrzením o dotčení jejich základního práva na ochranu majetku, práva domáhat se právní ochrany a porušením zásady rovného postavení účastníků soudního řízení, žádnou ústavně právní argumentaci Ústavnímu soudu nepředložili. Přitom však opominuli, že tvrzení o zásahu je nutno dokázat, jinak se vystavují nebezpečí nepříznivého rozhodnutí pro neunesení důkazního břemena.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by bylo napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základního práva stěžovatelů domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, či k porušení čl. 90 Ústavy České republiky. V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu lze konstatovat, že k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, event. by zůstal v řízení delší dobu nečinný). K takové situaci nedošlo, když obecné soudy postupovaly v intencích předpisů upravujících jejich postup, žalobu i opravné prostředky stěžovatelů v přiměřené lhůtě, veřejně a v přítomnosti stran projednaly, umožnily stranám vznášet návrhy, o návrzích rozhodly, svá rozhodnutí adekvátně odůvodnily a nikterak nepreferovaly postavení některého z účastníků. Pouhý neúspěch ve sporu nelze hodnotit jako porušení práva na spravedlivý proces.
Taktéž Ústavní soud nezjistil tvrzené porušení čl. 11 Listiny chránícího především právo vlastnit majetek. Stěžovatelé učinili předmětem řízení před obecnými soudy otázku platnosti, resp. neplatnosti, právních úkonů, která nemá přímou vazbu na jejich majetek. Takovým řízením by mohlo být až např. nařízení prodeje zástavy. Ústavní soud navíc upozorňuje, že stěžovatelé neprokázali dostatek naléhavého právního zájmu na vydání rozsudku o neplatnosti dotčených smluv, neboť nebyli účastníky úvěrové smlouvy a zjištění neplatnosti zástavní smlouvy je pouhou předběžnou otázkou v řízení o určení eventuální neexistence zástavního práva.
Z uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu Ústavního soudu