Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.06.2000, sp. zn. IV. ÚS 521/99 [ nález / ZAREMBOVÁ / výz-3 ], paralelní citace: N 91/18 SbNU 275 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2000:4.US.521.99

sp. zn. IV. ÚS 521/99 Nález Ústavní soud rozhodl, za souhlasu účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání, v senátě, ve věci ústavní stížnosti Ing. M. S. a M. S-né, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 1999, čj. 22 Ca 459/98-25, a proti rozhodnutí Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu, ze dne 9. 9. 1998, čj. PÚ-716/R-289/98-Ha, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a OKD, a. s. Ostrava, a Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14 . 6. 1999, čj. 22 Ca 459/98-25, a rozhodnutí Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu ze dne 9. 9. 1998, čj. PÚ-716/R-289/98-Ha, se zrušují. Odůvodnění: Stěžovatelé se svojí včas podanou ústavní stížností domáhají, a to s poukazem na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 1999, čj. 22 Ca 459/98-25, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu (dále jen "okresní pozemkový úřad"), ze dne 9. 9. 1998, čj. PÚ-716/R-289/98-Ha, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatelům se nevydávají do vlastnictví nemovitosti ve výroku tohoto rozhodnutí přesně specifikované v k.ú. D. S., obec Havířov, s tím, že stěžovatelé se domáhají rovněž zrušení tohoto rozhodnutí okresního pozemkového úřadu. Ústavní stížnost obsahuje rekapitulaci průběhu dosavadního restitučního řízení s důrazem na skutečnosti, které podle stěžovatelů opodstatňují jejich názor, odlišný od právního názoru Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), který dospěl k závěru, že v daném případě nedošlo k naplnění restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), neboť kupní smlouva mezi stěžovateli, jako prodávajícími, a OKD, B. s., n. p., jako kupujícím, ze dne 13. 12. 1963, nebyla uzavřena v tísni. Současně poukazují na to, že o jejich restitučním nároku bylo rozhodováno opakovaně, když okresní pozemkový úřad svým prvním rozhodnutím ze dne 1. 8. 1997, čj. PÚ-172/R-289/92-Ha, rozhodl podle §9 odst. 4 zákona o půdě naopak tak, že k naplnění restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě došlo, neboť stěžovatelé se při uzavírání předmětné kupní smlouvy nacházeli ve stavu tísně a k převodu pozemků došlo za nápadně nevýhodných podmínek, přičemž k části pozemků došlo k obnovení vlastnického práva ve vztahu k oprávněným osobám a k části z důvodu naplnění překážek podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě bylo rozhodnuto, že se pozemky do vlastnictví stěžovatelů nevydávají, nicméně ve smyslu §11 odst. 2 zákona o půdě mají právo na poskytnutí jiných vhodných pozemků. V řízení o opravném prostředku proti tomuto rozhodnutí bylo toto rozhodnutí okresního pozemkového úřadu zrušeno a věc vrácena okresnímu pozemkovému úřadu k dalšímu řízení s tím, že krajský soud vyslovil právní názor, že ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že stěžovatelé se nenacházeli při uzavírání kupní smlouvy v situaci, kterou by bylo možno hodnotit jako stav tísně. Vázán tímto právním názorem, okresní pozemkový úřad vydal dne 9. 9. 1998 rozhodnutí, čj. PÚ-716/R-289/98-Ha, kterým rozhodl, že stěžovatelům se předmětné pozemky nevydávají. V řízení o opravném prostředku bylo pak toto rozhodnutí okresního pozemkového úřadu potvrzeno, a vzhledem k tomu, že stěžovatelé nadále setrvávají ve vztahu k naplnění restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě na odlišném právním názoru než krajský soud, nezbylo jim, než podat ústavní stížnost, neboť mají za to, že v dosavadním restitučním řízení bylo ze strany orgánů veřejné moci při rozhodování postupováno tak, že stěžovatelé byli kráceni na svých ústavně zaručených právech. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě, vyjádření vedlejších účastníků a připojil spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 459/98, a spis Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu, jehož součástí je rozhodnutí, čj. PÚ-716/R-289/98-Ha. Krajský soud ve svém vyjádření uvádí, že podle jeho názoru ve vztahu ke stěžovatelům nedošlo k tvrzenému porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu, je ochrana zaručená tímto článkem chápána především jako ochrana existujícího vlastnického práva. Rovněž právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebyl podle jeho názoru postupem krajského soudu porušeno, když na základě opravného prostředku stěžovatelů krajský soud v řízení podle §250l a násl. o.s.ř. nařídil jednání, přezkoumal napadené správní rozhodnutí a ve věci rozhodl. K námitce stěžovatelů ohledně nesprávného hodnocení existence podmínek podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě krajský soud odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí a poukazuje na to, že podle jeho názoru se stěžovatelé u Ústavního soudu domáhají toho, aby Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí způsobem, který by znamenal, že Ústavní soud představuje další instanci v hierarchii obecných soudů, která je oprávněna přezkoumávat meritorně pravomocný rozsudek soudu, což je podle názoru krajského soudu nepřípustné. Z výše uvedených důvodů krajský soud své vyjádření uzavírá návrhem, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Okresní pozemkový úřad jako vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že ústavní stížností napadené rozhodnutí vydal okresní pozemkový úřad, vázán právním názorem Krajského soudu v Ostravě, vysloveným v rozsudku ze dne 6. 5. 1998, čj. 22 Ca 466/97-28 a 22 Ca 479/97, kterým bylo zrušeno rozhodnutí okresního pozemkového úřadu ze dne 1. 8. 1997, čj. PÚ-172/R-289/92-Ha. V tomto rozhodnutí okresní pozemkový úřad učinil závěr, že v daném případě, byť z jiných důvodů než uvádějí stěžovatelé, byla kupní smlouva mezi nimi a OKD, B. s., n. p. v Ostravě, uzavřena v tísni s tím, že na tomto svém stanovisku stále setrvává, a to přesto, že krajský soud učinil právní závěr jiný. Dále uvádí, že se však neztotožňuje s tvrzením stěžovatelů, že ve vztahu k nim došlo orgány veřejné moci k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, a to s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu. Ve vztahu k tvrzení stěžovatelů, že v dosavadních řízeních došlo ve vztahu k nim k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, okresní pozemkový úřad uvádí, že se nevyjadřuje, neboť k tomu není kompetentní. OKD, a.s., jako vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že ústavní stížnost je podle jeho názoru nedůvodná, neboť napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavní práva stěžovatelů, kteří svojí ústavní stížností v podstatě polemizují s právním hodnocením zjištěného skutkového stavu, a domáhají se toho, aby Ústavní soud jinak hodnotil provedené důkazy ve vztahu k okolnostem uzavření kupní smlouvy ze dne 13. 12. 1963, čímž se snaží dostat Ústavní soud do pozice odvolacího soudu, tj. dalšího článku soustavy obecných soudů, kterýmžto článkem však Ústavní soud nepochybně není. K věci samé pak vedlejší účastník uvádí, že je subjektem, který provozuje mimo jiné hornickou činnost na poměrně rozsáhlém území, a v minulosti vykupoval a stále vykupuje řadu nemovitostí, tj. staveb a pozemků, které jsou v důsledku jeho činnosti poddolovány. Rozhodující motivací pro uzavírání kupních smluv jsou vždy především důvody bezpečnosti osob, které se na nemovitostech zdržují a pohybují. Podle názoru vedlejšího účastníka nebyla stěžovatelům způsobena křivda ve smyslu zákona o půdě. K výkupu nemovitostí došlo tehdy, stejně jako by došlo dnes, a to bez ohledu na společenský režim, který je zajisté svou podstatou odlišný. Podmínka tísně a nápadně nevýhodných podmínek musí být splněny kumulativně. Každý, kdo prodává poddolovanou nemovitost, jedná pod určitým tlakem vyplývajícím ze situace, která poddolováním vznikla. Stěžovatelé tak podle názoru klienta nebyli v horší nebo lepší situaci než tisíce jiných osob, které odprodaly poddolované nemovitosti OKD, a.s., respektive jeho právnímu předchůdci. S ohledem na výše uvedené zastává vedlejší účastník názor, že ústavní stížnosti nelze vyhovět. Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu obou připojených spisů, včetně přihlédnutí k obsahu výše uvedených vyžádaných vyjádření, Ústavní soud zjistil a považuje v daném případě za významné uvést, že mezi ve věci dosud rozhodujícími orgány veřejné moci, tj. konkrétně mezi okresním pozemkovým úřadem na straně jedné a krajským soudem na straně druhé, došlo v průběhu restitučního řízení k rozdílným právním závěrům v otázce naplnění restituční skutkové podstaty, obsažené v §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, podle něhož budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, byť ve svém rozhodnutí ze dne 9. 9. 1998, čj. PÚ-716/R-289//98-Ha, vychází v souladu s ustanovením §250r o.s.ř., respektuje právní názor vyslovený v rozsudku krajského soudu ze dne 6. 5. 1998, čj. Ca 466/97-28 a 22 Ca 479/97. Sama tato skutečnost samozřejmě automaticky nezakládá legitimaci Ústavního soudu k přezkoumávání rozhodnutí ve věci dosud rozhodujících orgánů veřejné moci, nicméně při zvažování opodstatněnosti ústavní stížnosti v rovině ústavně právní nemohl Ústavní soud tuto skutečnost zcela pominout, a to především při vědomí platné právní úpravy správního soudnictví. Je totiž toho názoru, že právě v situaci odlišného právního závěru správního soudu, rozhodujícího o zákonnosti nepravomocného rozhodnutí správního orgánu, se významně projevuje absence subjektu, který by byl za přesně stanovených zákonných podmínek oprávněn, např. cestou mimořádných opravných prostředků, plnit roli subjektu sjednocujícího judikaturu na tomto významném úseku soudnictví. Z těchto důvodů, jakkoli je Ústavní soud zcela ve shodě s vyjádřeními krajského soudu, jako účastníka řízení, i všech ostatních vedlejších účastníků, totiž že v dané restituční věci nemohlo dojít ve vztahu ke stěžovatelům k porušení jejich práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť to se skutečně týká ochrany vlastnického práva již existujícího a nelze jej aplikovat v případě tvrzených restitučních nároků, nemůže Ústavní soud bez bližšího posouzení obsahu dosavadních řízení, a to jak na úrovni okresního pozemkového úřadu, tak na úrovni krajského soudu, odmítnout jako neopodstatněné tvrzení ze strany stěžovatelů, kteří se dovolávají porušení svého práva na spravedlivý proces. Ve vztahu k této otázce v dané konkrétní restituční věci je podle mínění Ústavního soudu za nezbytné zdůraznit, že stěžovateli uplatněné restituční nároky se týkají pozemkových nemovitostí, k jejichž převodu na stát, resp. tehdejší OKR, B. s., n. p., došlo v souvislosti s převodem vlastnického práva obytného (rodinné) domu silně poškozeného důlní činností. Poukázat je přitom třeba na to, že stěžovatelé nezpochybňují opodstatněnost prodeje jejich původní stavební nemovitosti silně zdevastované důlní činností, ve vztahu k níž bylo navíc rozhodnuto tehdejším odborem pro výstavbu MěstNV v Havířově ze dne 5. 10. 1962, zn. Výst. 1035/62-Rai, o demolici, a to s termínem nejpozději do konce roku 1962, ale naopak své restituční nároky směřují k pozemkovým nemovitostem. Ze spisového materiálu Ústavní soud, a považuje při zvažování dodržení práva na spravedlivý proces ve vztahu ke stěžovatelům v řízení o jimi uplatněných restitučních nárocích uvést, že sdělení adresované stěžovatelům jako původním vlastníkům předmětných nemovitostí ze dne 20. listopadu 1962, označené jako "Důlní škody na domě čp. 5 k.ú. Dolní Suchá - výkup nemovitostí, obsahuje výslovné upozornění, že od stěžovatelů bude vykoupen pouze dům se stavebním pozemkem, kdežto zemědělská půda vykupována nebude. Součástí spisového materiálu okresního pozemkového úřadu je pak pouze odhad, zpracovaný k žádosti původních vlastníků pro jejich vlastní potřebu a informaci, podle něhož byla nemovitost odhadnuta cenou 53.856 Kčs, a to bez pozemků a porostů. Z obsahu tohoto spisu lze dále zjistit, že okresní pozemkový úřad se bezúspěšně snažil v archivech v úvahu přicházejících subjektů dohledat písemnosti ohledně ocenění nemovitostí ze strany tehdejšího kupujícího, které považoval ze potřebné k posouzení restitučního rozměru dané věci za situace, kdy v samotné kupní smlouvě je uvedena pouze celková kupní cena 50 000,- Kč, aniž by byla rozčleněna na náhradu za stavby a pozemky. Při vědomí toho, že otázka eventuálních rozdílů mezi kupní cenou sjednanou a kupní cenou stanovenou znaleckým posudkem, jmenovitě ve vztahu k zemědělským pozemkům a na nich se nacházejících porostů, je právně relevantní zejména ve vztahu k případnému naplnění podmínky nápadně nevýhodných podmínek, nemůže Ústavní soud v dané věci pominout, a to ve spojení s obsahem výše citovaného sdělení potencionálního kupujícího o tom, že zemědělské pozemky nebudou spolu s výkupem důlní činností zdevastované stavební nemovitosti a zastavěného pozemku vykupovány, tyto skutečnosti i při zvažování, zda způsob, jakým byla ze strany krajského soudu v daném konkrétním případě posouzena okolnost tísně na straně prodávajících, je či není možno považovat za způsob ústavně konformní. Po bedlivém zvážení všech výše uvedených skutečností, a při plném respektování skutečnosti, že Ústavní soud nepředstavuje další přezkumnou instanci v soustavě obecných soudů, dospěl však v této věci Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí orgánů veřejné moci jsou výsledkem řízení, v nichž nebylo zcela respektováno právo stěžovatelů na spravedlivý proces jako právo ústavně garantované. K tomuto závěru vedly Ústavní soud následující skutečnosti, mající kořeny již v samotném skutkovém posouzení dané věci, které se následně promítly do právního závěru ohledně kategorie tísně, s nímž se stěžovatelé neztotožnili. Především je třeba rekapitulovat okolnosti, z kterých krajský soud dovodil neexistenci tísně na straně stěžovatelů. Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 1998, čj. 22 Ca 466/97 a 22Ca 479/97, je třeba poukázat na to, že podle názoru krajského soudu se prodávající nenacházeli v takovém stavu, který by bylo možno hodnotit jako stav tísně, neboť stav rodinného domku byl takový, že vyžadoval likvidaci, což bylo prokázáno rozhodnutím MěNV v Havířově ze dne 5. 10. 1962, kterým bylo stěžovatelům nařízeno odstranění domu. Tyto objektivní skutečnosti znemožnily stěžovatelům užívání domu a pozemků, které byly, s ohledem na svou devastaci důlní činností, nezpůsobilé obdělávání. Výkupem poskytl kupující stěžovatelům náhradu škody, kterou jim v příčinné souvislosti se svou důlní činností způsobil. Dále krajský soud poukazuje v odůvodnění svého rozsudku na to, že hlubinná těžba užitkových nerostů není specifickou činností pro období let 1948-1990, ale byla prováděna i před tímto obdobím a provádí se i v současné době, a to se stejnými negativními důsledky pro vlastníky nemovitostí, ať již pozemků nebo povrchových staveb. Škody na nemovitostech v těžebních oblastech byly vždy jejich vlastníkům nahrazovány formou výkupu dotčených pozemků a povrchových objektů, přestože je jinak kupující nepotřeboval a ani s ohledem na jejich poškození nemohl využít. Způsob vzniku majetkové škody v důsledku důlní činnosti a poskytnutí náhrady podle platných právních předpisů zůstává stejný, bez ohledu na společenskopolitické poměry, za nichž ke škodě došlo. Proto v postupu kupujícího, který výkupem nemovitostí poskytl vlastníkům dotčených nemovitostí náhradu škody způsobené důlní činností, nelze spatřovat křivdu, jejíž odstranění je smyslem a účelem zákona o půdě. V návaznosti na skutečnosti zjištěné z připojených spisů nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že jmenovitě tvrzení krajského soudu, týkající se i devastace pozemků nezpůsobilých v důsledků těžební činnosti obdělávání, s poukazem na demoliční výměr MěNV v Havířově ze dne 5. 10. 1962, nemá v tomto rozhodnutí, ani v jiném listinném či jiném zjištění, které je součástí spisového materiálu, oporu. Citovaný demoliční výměr se obsahově týká výlučně skutečností souvisejících se stavebním objektem a o případném poškození zemědělských pozemků zde není žádné zmínky. Tuto skutečnost nelze dovodit ani z žádného jiného dokladu, který tvoří spisový materiál, který byl podkladem pro rozhodnutí napadená ústavní stížností. Naopak faktu, že ve sdělení, časově navazujícím na tento demoliční výměr, budoucí kupující sděluje dosavadním vlastníkům, že předmětem výkupu nebudou zemědělské pozemky, lze dovodit, že ve stadiu zahájení projednávání vypořádání náhrady důlních škod bylo úmyslem kupujícího vykoupit výlučně těžební činností poškozenou stavební nemovitost se zastavěným pozemkem. Lze tedy podle Ústavního soudu uzavřít, že tvrzení stěžovatelů obsažené v jimi uplatněné restituční věci, totiž, že k akceptování kupní smlouvy z jejich strany v tom směru, že oproti původnímu návrhu byla koncipován nejen jako kupní smlouva týkající se stavební nemovitosti a zastavěného pozemku, ale i jimi obdělávaných zemědělských pozemků, na nichž se nacházelo několik desítek trvalých ovocných porostů, došlo za situace, kterou lze hodnotit jako stav tísně. Přihlédnout je přitom třeba i k tomu, že poskytnutá kupní cena byla určena na úhradu členského podílu v tehdejším bytovém družstvu zaměstnanců OKR, Dolu Dukla. n. p., s tím, že část kupní ceny byla kupujícím poukázána tomuto bytovému družstvu a část na účelově vázaný účet Státní spořitelny v Karviné. Lze se tedy opodstatněně domnívat, že jakékoli prodlevy ze strany prodávajících při eventuálním rozporování globálně stanovené kupní ceny ve výši 50 000,- Kč, bez diferenciace na část za stavbu a část za pozemky, a to vše navíc bez odkazu na případný znalecký posudek, by mohlo ohrozit ekonomiku zajištění budoucího bezpečného bydlení stěžovatelů, a tudíž, že z tohoto zorného úhlu lze jejich stav považovat za stav tísně, jak konec konců dovodil i okresní pozemkový úřad ve svém rozhodnutí ze dne 1. 8. 1997, čj. PÚ-172/R-289/92-Ha, kterým uznal restituční nárok stěžovatelů jako oprávněný. K těmto svým vývodům považuje Ústavní soud za podstatné shrnout, že restituční titul obsažený v §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, podle něhož budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu na základě kupní smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, je restitučním titulem, při němž je nutno v každé jednotlivé věci citlivě zvažovat, zda podmínky tísně a nápadně nevýhodných podmínek byly kumulativně splněny. V zájmu zajištění práva na spravedlivý proces je třeba trvat na tom, že právní závěry obecných soudů, resp. všech ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, musí vycházet vždy ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci, přičemž jednotlivé skutečnosti musí být, a to zejména v prostředí rozhodovacích procesů, v nichž se jedná o uplatněných restitučních požadavcích fyzických osob, bedlivě posouzeny v jejich vzájemné souvislosti. Jakkoli lze přisvědčit názoru krajského soudu, že v území dotčeném důlní činností bude bez ohledu na společenskopolitické poměry docházet v důsledku negativních vlivů těžební činnosti na okolí ke škodám na stavbách i pozemcích, nelze vyloučit, že okolnosti konkrétního výkupu nemovitostí mohou být takové, že na straně prodávajícího bude navozen stav tísně. Vzhledem k tomu, že v daném případě nebyly dostatečně zjištěny okolnosti, týkající se poškození a 2ocenění téměř 9000 m pozemků (tj. včetně pozemku zastavěného obytnou stavbou, u něhož zřejmě není dána věcná působnost zákona o půdě), a tím nebyla ani posouzena příčinná souvislost těchto skutečností a postavení prodávajících v okamžiku podpisu kupní smlouvy za situace, kdy původně byli výslovně upozorněni, že předmětem výkupu zemědělské pozemky nebudou, dospěl Ústavní soud k závěru, že v dosavadním řízení nebylo ze strany ve věci dosud rozhodujících orgánů veřejné moci postupováno tak, že by bylo možné z pozice ústavněprávního nazírání jednoznačně uzavřít, že bylo respektováno jejich právo na spravedlivý proces. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 1999, čj. 22 Ca 459/98-25, a z důvodů procesní ekonomie také rozhodnutí Okresního úřadu v Karviné, okresního pozemkového úřadu, ze dne 9. 9. 1998, čj. PÚ-716/R-289/98-Ha, zrušil [§82 odst. 2 písm. a) odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 20. června 2000