ECLI:CZ:US:2000:4.US.539.2000
sp. zn. IV. ÚS 539/2000
Usnesení
IV. ÚS 539/2000
Ústavní soud rozhodl dne 30. listopadu 2000 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) V. H., 2) A. H., obou zastoupených JUDr. F. H., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2000, čj. 22 Cdo 535/98-706, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 1997, čj. 22 Co 42/94-636, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelé domáhají zrušení shora uvedených rozsudků, poněvadž jimi bylo zasaženo do jejich ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V odůvodnění ústavní stížnosti pak stěžovatelé uvedli, že rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 7. 1994, čj. 5 C 989/92-140, bylo rozhodnuto o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem, které pak byly přikázány do podílového spoluvlastnictví žalobců, a současně jim bylo uloženo zaplatit stěžovatelům vypořádací podíl. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o zrušení podílového spoluvlastnictví potvrdil, změnil však výši vypořádacího podílu. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podali stěžovatelé dovolání a Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 29. 6. 2000, čj. 22 Cdo 535/98-706, odmítl dovolání stěžovatelů proti výroku, jímž Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, jimiž bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví k nemovitostem, a tyto byly přikázány do podílového spoluvlastnictví žalobců a zamítl dovolání směřující proti výroku krajského soudu o výši náhrady na vyrovnání podílů a proti výroku o nákladech řízení.
Stěžovatelé považují výše uvedená rozhodnutí za vadná, neboť jak dovolací tak i odvolací soud nepostupovaly při rozhodování v souladu s platnými zákony. Nepřihlédly k návrhu stěžovatelů, kteří se domáhali reálného rozdělení nemovitostí, které jsou souborem staveb, a toto rozdělení v daném případě možné je, soudy tak nevycházely důsledně z ustanovení §142 odst. 1 občanského zákoníku, a zasáhly tak do práva stěžovatelů vlastnit majetek. Stěžovatelé rovněž nesouhlasí s výší náhrady na vyrovnání podílů, poněvadž náhrada je zcela nepřiměřená, nedosahuje výše, za jakou by si mohli obstarat jinou nemovitost přiměřenou velikosti podílu na nemovitostech, jejichž vlastnictví jim bylo odejmuto. V průběhu řízení vznesli stěžovatelé několikrát námitku podjatosti soudců, předložili důkazy o vztazích některých soudců k žalobcům, ale bezvýsledně.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Kolíně, sp. zn. 5 C 989/92, Ústavní soud zjistil, že předmětem sporu bylo vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků k domu č. p. 3/II a stav. parc. č 228 v K., zaps. na LV č. 5498 pro obec a kat. území K, které byly v podílovém spoluvlastnictví účastníků (výše podílu žalobců 6 a 7/24, výše podílu stěžovatelů 7 a 4/24 ). Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 7. 1994, čj. 5C 989/92-140, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem blíže specifikovaným ve výroku tohoto rozsudku a tyto byly přikázány do podílového spoluvlastnictví žalobců. Soud při rozhodování vycházel ze skutečnosti, že reálné rozdělení nemovitostí není dobře možné s ohledem na realizaci a nepřiměřené finanční náklady, které byly znalcem vyčísleny částkou 1 770 000,-- Kč, přičemž cena nemovitosti byla znalcem stanovena na 3 536 000,-- Kč. Podle ustanovení §142 odst. 1 občanského zákoníku, není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům a přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. V průběhu realizace stavebních prací by došlo k přerušení žalobci provozované pekárny, která pokrývá většinu spotřeby pečiva v Kolíně. Proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé v zákonné lhůtě odvolání.
Krajský soud v Praze doplnil dokazování dalším znaleckým posudkem vypracovaným Ústavem soudního inženýrství v Brně při VUT a dalším stanoviskem k tomuto posudku a ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně. Rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem a jejich přikázání do spoluvlastnictví žalobců potvrdil. Změnil jej pouze v části týkající se výše podílu na vyrovnání pro stěžovatele, který určil s ohledem na závěry provedeného dokazování na celkovou částku 1 817 255,-- Kč. Stěžovatelé podali proti tomuto rozsudku dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst.1 písm. g) o. s. ř. , když dovozují, že existují pochybnosti o nepodjatosti soudců odvolacího soudu, když předseda odvolacího soudu se osobně zná s rodinou jednoho z žalobců, o ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., když napadají závěry znaleckých posudků, pokud se týká stanovení ceny nemovitostí a z toho odvozené výše podílu na vypořádání.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 29.6.2000, čj. 22 Cdo 535/98-706, dovolání stěžovatelů proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 7. 1997, čj. 22 Co 42/94-636, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 7. 1994, čj. 5 C 989/92-140, ve výrocích, kterými bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem a kterými byly tyto nemovitosti přikázány do podílového spoluvlastnictví žalobcům, odmítl. Dovolání proti uvedenému rozsudku krajského soudu, a to proti výroku, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 7. 1994, čj. 5 C 989/92-140, ve výroku o povinnosti žalobců zaplatit stěžovatelům přiměřenou náhradu na vyrovnání podílů, proti výroku, kterým byly potvrzeny výroky o nákladech řízení, zamítl. Nejvyšší soud ve zdůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že neshledal v předchozím řízení vady podle §237 odst.1 písm. g) o. s. ř. spočívající ve skutečnosti, že by ve věci rozhodoval vyloučený či podjatý soudce, neboť sama skutečnost, že se předseda odvolacího soudu zná s rodinou jednoho z žalobců, nezpůsobuje pochybnosti o nepodjatosti soudce. Námitkou podjatosti soudců se v průběhu předchozího řízení opakovaně zabýval Vrchní soud v Praze, který rozhodoval usnesením ze dne 16. 3. 1995, čj. Nco 169/94-187, a usnesením ze dne 20. 6. 1997, čj. Nco 134/97-578. V obou případech rozhodl tak, že ve výroku jmenovaní soudci nejsou vyloučeni z projednávání věci ve druhém rozhodnutí s výjimkou soudkyně JUDr. B. Pokud se týká stanovení ceny nemovitostí na základě provedených znaleckých posudků, kdy odvolací soud vycházel při určení výše přiměřené náhrady, kterou uložil žalobcům zaplatit stěžovatelům na vypořádání podílů, z obecné ceny stanovené znaleckým posudkem Ústavu soudního inženýrství při VUT Brno, považuje Nejvyšší soud ČR právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §142 občanského zákoníku za správné.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatelé v podstatě opakují veškeré námitky, které již uplatnili v průběhu řízení před obecnými soudy a opakovaně ve svém odvolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Tyto soudy se námitkami stěžovatelů zabývaly a v rámci provedených důkazů i vypořádaly. Proti závěrům obecných soudů, které řešily otázku, zda některá z předmětných nemovitostí je samostatnou věcí v právním slova smyslu, lze mít z ústavněprávního hlediska stěží námitky. Není-li rozdělení věci dobře možné, pak její přikázání do vlastnictví žalobců je zcela v souladu s ustanovením §142 odst.1 občanského zákoníku. Navíc nelze odhlédnout od skutečnosti, že ze stávajících účastníků užívají nemovitosti žalobci, kteří zde provozují pekařství a jejichž spoluvlastnický podíl k předmětným nemovitostem činil celkem 13/24 oproti podílu stěžovatelů 11/24. Ústavní soud není zařazen do soustavy obecných soudů, není povolán k tomu, aby meritorně přezkoumával rozhodnutí obecných soudů a fungoval jako další instance v hierarchii soudní soustavy. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů. Ústavní soud může na ochranu základních práv vyplývajících z článku 36 Listiny zasáhnout pouze v případě, kdy je dán extrémní nesoulad mezi právními závěry soudu a skutkovými zjištěními. Právo na spravedlivý proces zaručuje stěžovatelům právo na jednání před soudem za zákonem stanovených podmínek, čehož se stěžovatelům dostalo, avšak nemůže jim zajistit právo na úspěch ve věci. V tomto směru je tedy tvrzení stěžovatelů o porušení zásad spravedlivého procesu a vlastnického práva zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost z důvodů zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu