ECLI:CZ:US:2000:4.US.547.2000
sp. zn. IV. ÚS 547/2000
Usnesení
IV. ÚS 547/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o návrhu společnosti K., a.s., právně zastoupené JUDr. D. R., advokátem, na zrušení části přílohy vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 259/2000 Sb., takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel v odůvodnění svého návrhu na zrušení části přílohy vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 259/2000 Sb., uvedl, že Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen "MPSV") vyhláškou č. 237/1999 Sb., která nabyla účinnosti dne 29. 10. 1999, rozšířil na navrhovatele účinnost kolektivní smlouvy vyššího stupně ve znění dodatku č. l, která byla uzavřena mezi Odborovým svazem Stavba ČR, Odborovým svazem pracovníků dopravy, silničního hospodářství a autoopravárenství Čech a Moravy a Svazem podnikatelů ve stavebnictví ČR, a to přesto, že ještě před vydáním vyhlášky se k záměru ji vydat, vyjádřil nesouhlasně jak navrhovatel, tak i zástupce Odborového svazu Stavba ČR a podrobně své stanovisko zdůvodnili.
Rozšířením působnosti uvedené kolektivní smlouvy vyššího stupně na navrhovatele bylo podle něj porušeno ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 2/1991 Sb., neboť rozšířit závaznost kolektivní smlouvy vyššího stupně lze jen na zaměstnavatele s obdobnou činností a obdobnými ekonomickými a sociálními podmínkami, kteří mají sídlo na území příslušné republiky, a není pro ně závazná kolektivní smlouva vyššího stupně. Je sice pravdou, že navrhovatel byl dříve statisticky zařazen pod stavební výrobu, a díky tomu odborová organizace působící u stěžovatele zůstala členem Odborového svazu Stavba ČR. Od roku 1993 je však stěžovatel statisticky zařazen pod průmysl, těžbu a zpracování nerostných surovin. Tak dochází k tomu, že za zaměstnance, kteří pracují v báňské (hornické) činnosti, vyjednávají zástupci Odborového svazu Stavba ČR.
Podle názoru navrhovatele byla patrně pouze tato skutečnost podkladem pro rozhodnutí MPSV, na základě kterého byla cestou vyhlášky č. 237/1999 Sb. rozšířena působnost výše uvedené kolektivní smlouvy vyššího stupně i na navrhovatele. MPSV vydalo dne 18. 7. 2000 vyhlášku č. 259/2000 Sb., jíž byla vyhláška č. 237/1999 Sb. zrušena, ovšem touto vyhláškou byla působnost kolektivní smlouvy vyššího stupně, uzavřené mezi Odborovým svazem Stavba ČR, odborovým svazem pracovníků dopravy, silničního hospodářství a autoopravárenství Čech a Moravy a Svazem podnikatelů ve stavebnictví v ČR, ve znění dodatku č. 1 ze dne 1. 4. 1999 a dodatku č. 2 ze dne 4. 3. 2000, rozšířena opět i na navrhovatele. Výše uvedeným postupem MPSV nebylo tedy respektováno ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, které stanoví, že rozšířit závaznost kolektivní smlouvy vyššího stupně lze jen na zaměstnavatele s obdobnou činností, jímž ovšem navrhovatel není, neboť se zabývá činností báňskou (hornickou) a nikoli stavební výrobou. Závazností vyhlášky č. 259/1999 Sb., ve znění její přílohy, je navrhovatel, jak dále uvedl, poškozován zejména v oblasti podnikání. Ve srovnání s jinými podnikatelskými subjekty se stejným nebo obdobným předmětem činnosti je značně znevýhodněn, neboť je nyní nucen poskytovat mimo jiné svým zaměstnancům dovolenou na zotavenou o l týden delší, než činí nárok, plynoucí ze zákoníku práce, čímž je ztížena jeho konkurenceschopnost (omezení výroby, vyšší mzdové náklady, apod.).
Část výše citované vyhlášky MPSV, týkající se navrhovatele, byla tedy, podle jeho názoru, vydána mimo meze zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, a tím bylo postupem MPSV porušen čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR, který jasně stanoví, že ministerstva mohou vydávat právní předpisy jen na základě a v mezích zákona, jsou-li k tomu zákonem zmocněny. Dále dle názoru navrhovatele, MPSV porušilo svým postupem ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny, která uvádějí, že státní moc lze uplatňovat jen v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví.
Navrhovatel chápe rozhodnutí MPSV, o jeho zařazení do přílohy citované vyhlášky, jako tzv. "jiný zásah" orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a jak dále uvádí, podává proti němu ústavní stížnost a současně navrhuje, aby Ústavní soud přijal nález, jímž zruší část přílohy vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 259/2000, o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně, a to text: 775. 49901222 K., a.s.
Návrhu nelze vyhovět.
Oprávnění podat návrh na zrušení právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy ČR, ve smyslu ustanovení §64 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o Ústavním soudu, přísluší vládě, skupině nejméně 25 poslanců nebo nejméně 10 senátorů; senátu Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti, zastupitelstvu vyššího územního samosprávného celku, veřejnému ochránci práv, ministru vnitra, a dále tomu, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v ustanovení §74 citovaného zákona. Právnické osobě, na rozdíl od ostatních subjektů vyjmenovaných v ustanovení §64 odst. 2 citovaného zákona, přitom tento zákon oprávnění podat návrh na zrušení právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení přiznává jen výjimečně, a to za současného splnění podmínky, že takový návrh je spojen s ústavní stížností. Podání navrhovatele však za ústavní stížnost ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 citovaného zákona považovat nelze již z toho důvodu, že obsahuje pouze petit, navrhující zrušení části právního předpisu. Neobsahuje petit - návrh nálezu, který by odpovídal ustanovení §82 citovaného zákona, a který by tedy Ústavní soud mohl vydat v řízení o ústavní stížnosti. Navrhovatel své podání označil sice jako ústavní stížnost, jež směřuje proti "jinému zásahu" orgánu veřejné moci, který je navrhovatelem spatřován v postupu MSPV před vydáním napadené vyhlášky, Ústavní soud však zastává názor, že postup kteréhokoliv orgánu veřejné moci nadaného normotvornou pravomocí - tedy i MSPV - který vedl k vydání obecně závazného právního předpisu, může být Ústavním soudem posuzován toliko v řízení, upraveném v hlavě druhé, oddílu prvém zákona o Ústavním soudu (§68 odst. 2 citovaného zákona), a nelze tedy takový postup považovat za "jiný zásah " ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 citovaného zákona, který zjevně míří na případy jiného druhu.
Podání navrhovatele, posuzováno podle jeho obsahu, nelze proto považovat za ústavní stížnost, a za tohoto stavu není v daném případě splněna podmínka ustanovení §74 citovaného zákona, a návrh navrhovatele na zrušení části přílohy napadené vyhlášky proto byl odmítnut jako návrh podaný neoprávněnou osobou podle §43 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. b) citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu