ECLI:CZ:US:2000:4.US.556.2000
sp. zn. IV. ÚS 556/2000
Usnesení
IV.ÚS 556/2000
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti M. B., zastoupené JUDr. J. V., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, čj. 31 Cdo 619/2000-84, ze dne 18. 7. 2000, rozsudku Krajského soudu v Praze, čj. 22 Co 174/99-59, ze dne 6. 4. 1999, a rozsudku Okresního soudu v Kolíně, čj. 7 C 1334/98-46, ze dne 21. 12. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou včas podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, kterým byly na základě dovolání uplatněného navrhovatelem zrušeny v záhlaví rovněž citované rozsudky krajského soudu a okresního soudu. Z tvrzení uvedených v odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu připojených ústavní stížností napadených rozhodnutí, Ústavní soud zjistil, že citovanými rozsudkem okresního soudu, potvrzeným odvolacím soudem, byla zamítnuta žaloba navrhovatele společnosti S., spol. s r.o., kterou se proti stěžovatelce domáhal určení neúčinnosti dohody o vypořádání BSM a darovací smlouvy s odůvodněním, že v daném případě nedošlo k uplatnění odpůrčí žaloby v tříleté lhůtě, a nebyla tak splněna nutná hmotněprávní podmínka úspěšnosti odpůrčí žaloby. V odůvodnění rozhodnutí soudy vyslovily názor, že za právní úkon, od kterého se tříletá lhůta uvedená v ustanovení §42a odst.2 obč. zák. odvíjí, je třeba považovat již vlastní uzavření dohody o spoluvlastnickém vztahu k předmětným nemovitostem a obdobně uzavření darovací smlouvy. Pokud by totiž měla být lhůta počítána u právních úkonů týkajících se nemovitostí až od zápisu do katastru nemovitostí, byla by tato skutečnost v zákoně výslovně uvedena. Nejvyšší soud ČR počátek běhu tříleté lhůty podle ustanovení §42a odst.2 obč. zák. posoudil odlišně, rozhodnutí okresního i krajského soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci zrušil a věc se závazným právním názorem vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že u právních úkonů, u nichž práva vznikají až vkladem do katastru nemovitostí, lze považovat za dlužníkem učiněný právní úkon, popřípadě za právní úkon, k němuž došlo mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými, jen takový právní úkon, podle něhož bylo na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení, vloženo právo do katastru nemovitostí. Nepostačuje tedy, jestliže dlužník projeví vůli směřující k následku, který zkrátí, resp. je způsobilý, v budoucnu zkrátit pohledávku věřitele, ale je třeba, aby jeho projev vůle vyvolal právní následky, které vedou ke zkrácení uspokojení pohledávky dlužníkova věřitele. Tříleté lhůty pro uplatnění práva odporovat právním úkonů dlužníka proto počínají běžet dnem následujícím po dni, ke kterému vznikly účinky vkladu práva do katastru nemovitostí.
Stěžovatelka s právním názorem na věc, vyjádřeným v odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soudu ČR, nesouhlasí a za správné považuje právní závěry okresního a krajského soudu. Má za to, že výkladem ustanovení §42a odst. 2, ve vazbě na ustanovení §34 obč. zák. podaným Nejvyšším soudem ČR bylo porušeno její právo na soudní ochranu.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnosti spolu s napadenými usneseními obecných soudů a dospěl k závěru, že není přípustná.
Dle ustanovení §72 odst.2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, počínající dnem, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.
Dle ustanovení §75 odst.1 zákona č. 182/1993 Sb. je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda je v předmětné věci splněna uvedená procesní podmínka přípustnosti ústavní stížnosti, přičemž s ohledem na výše uvedené skutečnosti musel konstatovat, že věc dosud není pravomocně skončena. Přestože právní názor vyslovený v odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR je pro další řízení před obecnými soudy závazný, Ústavní soud není oprávněný, s ohledem na jeho kompetence dané Ústavou ČR a zákonem č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu, zasahovat do řízení a věc hmotněprávně posuzovat ještě před vyčerpáním všech zákonem stanovených prostředků. Ústavní soud přitom v uvedené věci neshledal ani splnění podmínek dle ustanovení §75 odst. 2 citovaného zákona o Ústavním soudu, neboť ústavní stížnost dle jeho názoru podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky a ani v daném případě nebylo namítáno, že v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům.
S ohledem na uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k názoru, že se jedná o návrh nepřípustný ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a proto mu nezbylo, než jej dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2000
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj