ECLI:CZ:US:2000:4.US.559.2000
sp. zn. IV. ÚS 559/2000
Usnesení
IV.ÚS 559/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti města K., právně zastoupeného JUDr. I. K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, čj. 12 Co 590/2000-32, ze dne 10. 7. 2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností, s odvoláním na čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení krajského soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Teplicích, sp. zn. 11 C 126/2000, ze dne 27. 4. 2000. Citovaným usnesením okresního soudu bylo dle ust. §104 odst. 1 o.s.ř. zastaveno řízení v podstatě s odůvodněním, že stěžovatel ve sporném řízení, v němž se účastenství zakládá podle §90 o.s.ř., označil za účastníka řízení někoho, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, a tudíž nemůže v občanském soudním řízení vstupovat do procesních vztahů. Odpůrkyně byla totiž v žalobě označena chybným příjmením G. namísto správného M. Uvedené pochybení považovaly soudy za neodstranitelný nedostatek podmínek řízení.
Stěžovatel názor obecných soudů nesdílí, je přesvědčen, že se jedná o odstranitelný nedostatek podmínek řízení, když ostatní údaje o odpůrkyni byly uvedeny správně (křestní jméno, datum narození, bydliště). Stěžovatel uvedl, že již v řízení před obecnými soudy poukázal na právní větu rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, čj. 6 Cdo 14/93, ze dne 29. 9. 1993, řešící uvedenou problematiku a judikaturu Ústavního soudu, např. II.ÚS 108/93, II.ÚS 79/94, leč bezvýsledně, neboť odvolací soud uvedené argumenty pominul.
Z obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Teplicích, sp. zn. 11 C 126/2000, Ústavní soud zjistil, že uvedený soud vydal dne 13. 8. 1997 k návrhu stěžovatele platební rozkaz, sp. zn. Ro 775/97, směřující proti označené odpůrkyni R. G., o zaplacení částky 2.053,- Kč s přísl. Toto rozhodnutí se pod uvedeným jménem nepodařilo soudu doručit. Dotazem na Městský úřad v K., odbor organizačních a vnitřních věcí, bylo soudem zjištěno, že tamní evidencí ani evidencí Policie ČR Teplice uvedená osoba neprochází. Na uvedené adrese je však pod stejným datem narození evidována osoba jiného příjmení, včetně příjmení rodného, a to R. M., rozená H. Vzhledem k tomu, že v době podání návrhu označená odpůrkyně nemohla být způsobilá být účastníkem řízení, neboť se jedná o non subjekt, soud řízení zastavil. Krajský soud rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil a v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že okolnost, že fyzická osoba byla v návrhu formálně perfektně označena, ale taková osoba neexistuje, je důvodem k zastavení řízení. Oprava jména účastníka řízení by byla možná jen tam, kde by jméno bylo zkomoleno, a ne v daném řízení, kde je uvedeno jiné příjmení. V takovém případě, kde je v návrhu uveden non subjekt, nejde o nepřesnost, kterou je možno odstranit opravou vady návrhu, ale je třeba řízení zastavit.
Ústavní soud nejdříve předesílá, že již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. V uvedených intencích přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem a dospěl k závěru, že není důvodná.V postupu obecných soudů totiž nebylo shledáno nic, co by nasvědčovalo nedodržení ústavních procesních práv v projednávané věci. Z obsahu napadených rozhodnutí je pak zřejmé, že soudy ke svému závěru dospěly na základě objektivně zjištěných skutečností a své rozhodnutí v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. řádně odůvodnily.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s právním závěrem soudu při hodnocení pochybení, kterého se stěžovatel dopustil při určení odpůrkyně. Trvá přitom na natolik extenzivním a benevolentním výkladu ust. §43, ve spojení s ust.§79 o.s.ř., který by ve svých důsledcích vedl k povinnosti soudu zkoumat, ověřovat či pátrat po totožnosti účastníků řízení a umožňoval, aby byl v podstatě žalován kdokoliv s možností jeho výměny, avšak se zachováním všech práv, včetně lhůt s podáním návrhu spojených. Tento výklad by tak popřel účel a smysl řady dalších ustanovení o.s.ř.
Posouzení podmínek řízení spadá do výlučné pravomoci obecných soudů a Ústavnímu soudu, s ohledem na svěřené mu pravomoci, nepřísluší jejich závěry přehodnocovat. Z ústavní stížnosti pak nevyplývá nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavní roviny a naznačovalo namítané porušení základních práv stěžovatele.
Ústavní soud dodává, že poukaz na judikaturu Ústavní soud považuje v dané věci za nepřípadný, neboť uvedenými nálezy byla řešena odlišná situace, kdy bylo posuzováno porušení práva účastníka řízení, spočívající v porušení poučovací povinnosti soudu dle ust. §5 o.s.ř. v restituční věci.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod, a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu