ECLI:CZ:US:2000:4.US.560.99
sp. zn. IV. ÚS 560/99
Usnesení
IV. ÚS 560/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti V.Z., zastoupeného JUDr. J. R., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 1999, čj. 38 Ca 675/98-20, a proti rozhodnutí Okresního úřadu Praha-západ, okresního pozemkového úřadu, ze dne 12. října 1998, čj. PÚ-R-1134/92/I-117/98/Si, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Okresního úřadu Praha-západ, okresního pozemkového úřadu, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svojí včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. září 1999, čj. 38 Ca 675/98-20, a ve spojením s ním i zrušení rozhodnutí Okresního úřadu Praha-západ, okresního pozemkového úřadu, ze dne 12. října 1998, čj. PÚ-R-1134/92/I-117/98/Si, které bylo shora označeným rozhodnutím Městského soudu v Praze potvrzeno, a to s tvrzením, že Městský soud v Praze jako orgán veřejné moci nepostupoval zákonem stanoveným způsobem ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR, v důsledku čehož došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále k porušení rovnosti účastníků řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále stěžovatel dovozuje, že postup ve věci dosud rozhodujících orgánů veřejné moci je v rozporu s čl. 1 Ústavy ČR.
Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že orgány veřejné moci rozhodly v neprospěch stěžovatele v restituční věci, posuzované orgány veřejné moci podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), s odůvodněním, že za situace, kdy nemovitost, ve vztahu k níž stěžovatel tvrdil existenci restitučního titulu podle zákona o půdě, nepřešla na základě rozhodnutí tehdejšího Okresního národního výboru Praha-východ ze dne 15. 9. 1954, zn.198-8.9.54-OV, o vyvlastnění id. 1/2 původního pozemku č. kat. 213 ve prospěch M. P., z vlastnictví jejich původní vlastnice (babičky stěžovatele) do vlastnictví státu ani právnické osoby, jak předpokládá zákon o půdě v ust. §4 odst. 1 a §6 odst. 1, ale naopak přímo do vlastnictví fyzické osoby (M. P.), není splněna jedna ze základních podmínek pro restituci podle zákona o půdě. Tento jejich právní názor však stěžovatel nesdílí a v odůvodnění ústavní stížnosti poukazuje s odkazem na čl. 1 Ústavy ČR na to, že v demokratickém státě by měly být skutečnosti kvalifikovány tak, aby odpovídaly skutečnému stavu věci a nikoliv tak, aby se právní kvalifikace vzdalovala aspektům logiky. Situace, kdy stát svým rozhodnutím (vyvlastňovacím výměrem ONV Praha východ zn. 198-8.9.54-OV/1, ze dne 15. 9. 1954) s nemovitostí nakládal a převedl ji na jinou (v daném případě fyzickou) osobu, je pak podle stěžovatele podřaditelná pod restituční titul spadající pod ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, neboť toto ustanovení nepředpokládá, že nemovitost přešla na stát, naopak dopadá na případy, kdy stát převzal nemovitost bez právního důvodu, tedy de iure se vlastníkem stát nikdy nestal, avšak de facto se jako vlastník choval. Z hlediska procesního dále stěžovatel tvrdí, že podle jeho názoru v řízení o jeho opravném prostředku došlo ze strany Městského soudu v Praze k určitým pochybením (jmenovitě ve vztahu k účastenství Pozemkového fondu ČR).
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka řízení, vedlejších účastníků řízení a připojil spis Okresního úřadu Praha - západ, okresního pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad"), jehož součástí je rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 12. října 1998, čj. PÚ-R-1134/92/I-117/98/Si, a dále spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 38 Ca 675/98.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření rekapituluje průběh dosavadního řízení a argumenty, které jej vedly k závěru, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání nemovitostí podle zákona o půdě, když vlastnické právo k nemovitosti původní vlastnice přešlo rozhodnutím o vyvlastnění přímo na fyzickou osobu, když takový postup tehdy platný zákon č. 280/1949 Sb. v ustanovení §20 odst. 2 písm. a) umožňoval, v důsledku čehož nemohla být ve věci aplikována ust. §6 odst. 1 písm. m), ani ust. §6 odst. 1 písm. n) zákona o půdě, které jsou restitučními tituly dopadajícími na vyvlastnění původních nemovitostí. Stejně tak podle názoru Městského soudu v Praze nebylo možno ve věci aplikovat ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, neboť použití tohoto ustanovení by přicházelo v úvahu jen tehdy, pokud by stát převzal nemovitosti bez právního důvodu a chovaje se jako vlastník, dále s nimi nakládal. V projednávané věci však právo vlastnické k nemovitostem přešlo rozhodnutím o vyvlastnění nikoli na stát, jenž by je pak vložil jiné osobě, ale přímo fyzické osobě, když stát vykonávaje akt vyvlastňování, nevystupoval jako vlastník, ale jako vykonavatel veřejné moci, uplatňující ji ve veřejném zájmu. K výhradám stěžovatele, které se týkají průběhu řízení o opravném prostředku, jmenovitě účastenství Pozemkového fondu ČR uvádí, že není zřejmé, z čeho dovozuje stěžovatel názor, že Pozemkový fond ČR není účastníkem tohoto řízení, když tento byl účastníkem řízení u pozemkového úřadu podle 9 odst. 8 zákona o půdě. Dále poukazuje na to, že nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že mu nebylo umožněno vyjádřit se ke stanoviskům ostatních účastníků řízení, neboť byť se jednalo po splnění zákonných podmínek o řízení bez nařízení jednání, bylo stěžovateli zasláno soudem vyjádření pozemkového úřadu k opravnému prostředku, když Pozemkový fond ČR žádné vyjádření soudu nezaslal, a nemohlo být proto stěžovateli ani předloženo. Proto je třeba odmítnout stěžovatelovo tvrzení o porušení jeho ústavního práva na soudní ochranu a porušení rovnosti účastníků řízení. Z výše uvedených důvodů Městský soud v Praze uvádí, že má za to, že ústavní stížnost není důvodná. Stejného názoru je i pozemkový úřad, který jako vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti ve svém vyjádření k ní rovněž poukazuje na to, že nebyl v daném případě splněn základní požadavek zákona o půdě, vyplývající z §4 a 6 cit. zákona, když vlastnictví původního vlastníka přešlo přímo na fyzickou osobu a ne na stát nebo jinou právnickou osobu, což je nezbytným předpokladem posouzení subjektu jako oprávněné osoby.
Ústavní soud je toho názoru, a to viděno z pozic ústavně právních, že ve věci dosud rozhodující orgány veřejné moci jí věnovaly patřičnou pozornost. Ve vztahu k výhradám stěžovatele k právním závěrům ohledně přechodu vlastnického práva k předmětnému pozemku na základě rozhodnutí ONV Praha-východ, čj.198-8.9.54-OV/1, ze dne 15. 9. 1954 je třeba uvést, že závěry orgánů veřejné moci korespondují tehdejší právní úpravě, vyplývající z §20 zák.č. 280/1049 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. Jmenovitě podle ust. §20 odst. 4 cit. zákona bylo možné vyvlastnit nejen ve prospěch státu, svazků lidové samosprávy, státních, národních a komunálních podniků, podniků určených nebo zřízených k provozování zahraničního obchodu a mezinárodních zasilatelství nebo lidových družstev, ale rovněž ve prospěch i jiných osob - tedy i osob fyzických - a to za situace, že se jednalo o stavbu zařazenou do jednotného hospodářského plánu nebo pokud se jednalo o tzv. asanační úpravu ve smyslu §17 odst. 4 cit. zákona. Podle §22 odst. 6 cit. zákona o vyvlastnění i náhradě rozhodoval okresní národní výbor na návrh oprávněné osoby. Za situace, kdy platná právní úprava umožňovala provést vyvlastnění ve prospěch navrhovatele (a daném případě fyzické osoby) rozhodnutím správního orgánu, docházelo ve smyslu ust. §114 občanského zákoníku (zák. č. 141/1950 Sb., občanský zákoník) k přechodu vlastnictví na vyvlastnitele přímo tímto rozhodnutím. Stát zde tedy vystupoval jako subjekt veřejnoprávní, a nelze proto přisvědčit názoru stěžovatele, že v daném případě došlo k naplnění obsahu §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, když veškeré zákonem mu uložené pravomoci ve prospěch fyzické osoby jako vyvlastnitele, včetně pravomocí souvisejících s realizací vyvlastňovacího výměru podle u §42 vládního nařízení č. 93/1950 Sb., o výstavbě obcí, byly pravomocemi veřejnoprávními, aniž by zakládaly na jeho straně právní či faktické nabytí vyvlastňovaných nemovitostí v rovině soukromoprávní. Nesplnění podmínky přechodu věci na stát (nebo jinou právnickou osobu), jak ji stanoví zákon o půdě v §6 odst. 1, tedy zjevně v daném případě nebyla naplněna, a tudíž v tomto směru je třeba uzavřít, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že podmínka přechodu nemovité věci na stát (nebo jinou právnickou osobu) je základní podmínkou pro eventuální úspěch (při splnění dalších zákonných podmínek) pro restituci zákona o půdě, nemá Ústavní soud prostor, aby její absenci překlenul výkladem zákona, neboť v daném případě by se jednalo o výklad ubírající se "stranou" zákona. Z toho důvodu nejsou pak ve vztahu k eventuální opodstatněnosti ústavní stížnosti relevantní ani další námitky stěžovatele, týkající se průběhu a obsahu samotného vyvlastňovacího řízení. Rovněž nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že ze strany Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, došlo ve vztahu k jeho osobě k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Z obsahu vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že soud rozhodl v dané věci bez jednání podle ust. §250f odst. 1 písm. b) a odst. 2 o.s.ř. v souladu s těmito ustanoveními, stěžovatel nebyl krácen na svých procesních právech, a to i ve vztahu k jeho námitkám ohledně účastenství Pozemkového fondu ČR v řízení a k výhradám stěžovatele v otázce nemožnosti vyjádřit se k případnému stanovisku Pozemkového fondu ČR, když z připojeného spisu je zřejmé, že tento se k výzvě soudu k opravnému prostředku vůbec nevyjádřil. Nezbývá tedy než shrnout, že Ústavní soud dospěl k závěru, že z výše uvedených důvodů nezbývá, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu