ECLI:CZ:US:2000:4.US.562.99
sp. zn. IV. ÚS 562/99
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti S. T., zastoupeného JUDr. M. Z., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. srpna 1999, sp. zn. 19 Co 248/98, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. ledna 1998, sp. zn. 3 Cdon 322/96, a ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. května 1993, sp. zn. 4 C 340/91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 15. listopadu 1999 byla Ústavnímu soudu doručena, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou stěžovatel napadá rozsudek odvolacího soudu.
V ústavní stížnosti popisuje situaci, ve které se ocitl jeho otec v roce 1953, kdy byl odsouzen Lidovým soudem ve Slavkově u Brna za trestný čin ohrožení jednotného hospodářského plánu k peněžitému trestu s dodatkovým trestem zákazu pobytu v okrese Slavkov, který se vztahoval i na jeho ženu, syna (stěžovatele), snachu a vnučku. Rodina byla vystěhována do okresu Lanškroun.
Po roce 1968 byl rozsudek v trestní věci zrušen na základě zákona č. 82/1968 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů. Současně bylo rozhodnuto o navrácení zemědělské usedlosti. Tato část rozhodnutí nebyla naplněna. I nadále byl zakázán přístup k nemovitosti a pobyt rodiny v H. byl zakázán. Usedlost, do roku 1966 užívaná zemědělským družstvem, byla prodána za částku 3.909,60 Kčs, současným vlastníkům. V roce 1969 a 1970 byla část usedlosti zbourána a následný znalecký odhad nemovitosti činil 22.538,- Kčs. V době propadnutí majetku byla jeho hodnota několikanásobně vyšší, nemovitost byla zařízena a toto zařízení nebylo rodině stěžovatele umožněno odvézt s sebou. Svůj stavebně technický charakter usedlost neztratila. K vyvlastnění došlo na základě trestního rozsudku, který byl zrušen krátce po převedení ze státu, resp. obce, na stávající majitele. O vlastníkovi mezi roky 1953 - 1966 nebylo doposud jednoznačně rozhodnuto. Stěžovatel se domáhal toho, aby soud určil, že převod nemovitosti proběhl za neoprávněného zvýhodnění stávajících majitelů. Soud vychází z údaje, kterým bylo stanoveno, že současným majitelům byla poskytnuta při prodeji sleva s ohledem na stav nemovitosti. Tento stav byl však dostatečně zohledněn ve znaleckém posudku, který však stanovil cenu několikanásobně vyšší.
Nakonec soudy došly k závěru, že současní majitelé nejsou osobami povinnými. Proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo umožněno dovolání, o kterém Nejvyšší soud ČR rozhodl a to tak, že zrušil rozsudek odvolacího soudu. Zároveň vyslovil právní názor, kterým se ovšem, dle stěžovatele, odvolací soud neřídil.
V uvedeném postupu soudů shledává stěžovatel porušení práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť obecné soudy pochybily v tom, že neuznaly za osoby povinné stávající vlastníky předmětných nemovitostí.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil účastník - Krajský soud v Brně, prostřednictvím předsedkyně senátu 19 Co. Ve vyjádření se uvádí, že odvolací soud při svém rozhodování vycházel z názoru Nejvyššího soudu, který vyjádřil, že částečné vyhovění žalobě je možné. Po projednání věci nakonec soud rozhodl tak, že po připuštění změny petitu žalobu zamítl. Pokud jde o důvody, odkazuje soud na odůvodnění napadeného rozsudku, kdy jakékoliv doplnění důvodů pro pravomocné rozhodnutí, by nebylo vůči ostatním účastníkům řízení seriozní. K ústavní stížnosti dodává, že právní závěr Nejvyššího soudu ČR byl respektován, týkal se však pouze formálních záležitostí a nikoliv podstaty sporu. Při rozhodování však rozhodně nebylo zasaženo do jakéhokoliv stěžovatelova ústavně chráněného práva. Soud přisvědčil stěžovateli, že je osobou oprávněnou a posoudil chování státu ke stěžovateli a k jeho rodičům v uvedeném období jako politickou perzekuci, jíž byla porušena obecně uznávaná lidská práva. Nicméně krajský soud je povinen zkoumat nejen nároky stěžovatele, ale i splnění zákonných podmínek pro vydání nemovitostí na straně odpůrců (vedlejších účastníků). Jelikož v řízení bylo prokázáno, že vedlejší účastníci nejsou osobami povinnými ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nezbylo, něž návrh zamítnout. I když se uvedený postup může jevit jako další křivda, nelze pominout zákonná práva vedlejších účastníků a navíc i preambuli zákona č. 87/1991 Sb., v jehož preambuli je uvedeno, že byl vydán ke zmírnění některých majetkových a jiných křivd.
S ohledem na uvedené okolnosti navrhuje účastník aby Ústavní soud ústavní stížnost nálezem zamítl.
Také nalézací soud - Okresní soud ve Vyškově - odkázal prostřednictvím předsedy senátu 4 C zcela na odůvodnění rozsudku. Spolu s vyjádřením zaslal Ústavnímu soudu také spis vedený ve věci pod sp. zn. 4 C 340/91.
Z uvedeného spisu Ústavní soud shledal, že obecné soudy se důkladně problematickou věcí zabývaly a že v řízení, které trvalo 8 let, byly důkladně zváženy veškeré okolnosti přechodu vlastnictví. V průběhu řízení nebyly zpochybňovány nároky stěžovatele, nebylo však prokázáno, že by vedlejší účastníci byli při nabytí vlastnického práva jakkoli zvýhodněni.
Ústavní soud vychází z faktu, že nemůže zasahovat do pravomoci obecných soudů, pokud se týká provádění dokazování a hodnocení důkazů, provedených těmito soudy, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou České republiky, je svěřena obecným soudům které zákonem stanoveným způsobem poskytují ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Rozhodovací praxe Ústavního soudu chápe, v souvislosti s restitucemi, ochranu vlastnictví podle čl.11 Listiny především jako ochranu vlastnického práva již konstituovaného a existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového vlastnictví teprve zjištěna nebo dokonce konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže. Jde-li o případ, kdy soud rozhoduje o povinnosti uzavřít dohodu o vydání, popřípadě rozhoduje o legitimaci účastníků, vzniká vlastnické právo oprávněné osoby až uzavřením takové dohody. V takovém případě evidentně nemůže jít o tvrzené porušení čl. 11 Listiny, protože v době rozhodování o vlastnickém právu toto vlastnické právo osobě oprávněné nesvědčí. Kromě toho je nesporné, že náprava některých majetkových křivd podle restitučních předpisů s sebou nese - s ohledem na délku tzv. rozhodného období a množství změn v majetkoprávních vztazích - určitá zatížení a problémy, jež mnohdy brání vydání věci, jindy dovolují obnovení vlastnického práva pouze v omezeném rozsahu, jak konstatoval v dané věci i Nejvyšší soud ČR. Tak je tomu i v případě zřizování věcných břemen pozemkovým úřadem či při rozhodování o vlastnictví nebo v souvislosti s rozhodováním o schválení dohody o vydání věci.
S ohledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 8. března 2000
JUDr. Vladimír Čermákpředseda senátu