ECLI:CZ:US:2000:4.US.569.2000
sp. zn. IV. ÚS 569/2000
Usnesení
IV. ÚS 569/2000
Ústavní soud rozhodl dne 18. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti Ch. S., zastoupené JUDr. V. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2000, čj. 22 Ca 401/98-45, a rozhodnutí Okresního úřadu v Olomouci, okresního pozemkového úřadu, ze dne 3. 8. 1998, čj. PÚ 4994/96/Mp/IV, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovaným rozhodnutím orgánů veřejné moci, kterými bylo rozhodnuto, že stěžovatelka není vlastníkem pozemku p. č. 98 v k. ú. O., tato tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jejích práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto žádá Ústavní soud, aby je zrušil. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje jednak v tom, že jí nebyla dána možnost vyjádřit se před vydáním správního rozhodnutí k jeho podkladu podle ustanovení §33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), a jednak v tom, že při projednávání opravného prostředku proti rozhodnutí správního orgánu se správní soud dostatečně nevypořádal s obsahem zápisu v pozemkové knize, a tím nevyvrátil její tvrzení, že v době přechodu předmětné nemovitosti na stát šlo o pozemek spadající pod ustanovení §1 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě"). Stěžovatelka rovněž poukazuje na to, že rozhodnutí správního soudu nelze dále v soustavě obecných soudů přezkoumávat, a navrhuje, aby Ústavní soud zvážil, zda tato skutečnost rovněž není v rozporu se zásadou spravedlivého procesu.
Ze spisu Okresního úřadu v Olomouci, vedeného k napadenému rozhodnutí, a ze spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 401/98, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka uplatnila nárok na vydání pozemku p. č. 311, st. pl., k. ú. P.. Šetřením pozemkového úřadu bylo zjištěno, že na stavební parcele, která byla následně překatastrována, stál původní rodinný dům č. p. 255, jenž byl demolován. Protože z vyžádaných archivních podkladů nebylo možno dovodit žádnou spojitost domu se zemědělskou výrobou, pozemkový úřad dospěl k závěru, že předmětná parcela není zemědělským majetkem ve smyslu ustanovení §1 zákona o půdě, a rozhodl, že stěžovatelka není jejím vlastníkem.
V opravném prostředku stěžovatelka namítla, že v příslušné knihovní vložce pozemkové knihy je zapsán nejen dům, ale i stáj, což podle jejího názoru svědčí o tom, že se jednalo o zemědělskou usedlost a že předmětná parcela byla v době přechodu na stát zemědělským majetkem ve smyslu zákona o půdě. Při jednání krajského soudu dne 30. 6. 2000 právní zástupce stěžovatelky uvedl, že pro tvrzení o zemědělském charakteru staveb nemůže kromě výpisu z knihovní vložky uvést nic dalšího.
Správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplynulo, že po provedení změn v k. ú. P. obdržel dům stojící na předmětné parcele nové číslo popisné 310 a že v knihovní vložce je pod běžným číslem zapsáno "B. - S. - dům čp. 310". Po roce 1945 byla na majetek zavedena národní správa podle dekretu č. 5/1945 Sb., v roce 1957 nemovitosti koupili manželé A. a J. J. a dne 1. 8. 1975 byl dům vykoupen od H. S. a následně demolován. Podle tehdejších písemných dokladů byl dům, postavený v roce 1904, charakterizován jako přízemní o dvou samostatných bytech s částečným podsklepením a sedlovou střechou. Podle názoru správního soudu provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by dům byl budovou patřící k původní zemědělské usedlosti, ani že by sloužil k zemědělské nebo lesní výrobě. Dům s původním čp. 255 stál na pozemku p. č. 311, kterýžto byl po změně hranice katastrálního území sloučen s pozemkem p. č. 98, a nelze vyloučit, že stavby "B.-S." byly stavbami na původním pozemku p. č. 98 v k. ú. P. před změnou hranic katastrálního území a neměly žádnou souvislost s předmětným domem. Správní soud rovněž nepřijal jako relevantní námitku stěžovatelky týkající se charakteru předmětné nemovitosti v okamžiku přechodu na stát. Poukázal na to, že stěžovatelka netvrdila a nebylo to ani prokázáno, že by v průběhu své existence předmětný dům nějakým způsobem změnil svůj charakter, a neuvedla ani ve které době mělo podle ní dojít k přechodu vlastnictví na stát, neboť z výpisu knihovní vložky taková skutečnost nevyplývá, když posledním zapsaným vlastníkem od roku 1964 byla H. S.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko jejich ústavnost, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu, a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí, zásadním způsobem zpochybnit a že ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud se již dříve ve své rozhodovací praxi vyjádřil k hlediskům, za nichž může přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů a vyložil, že mu jako soudnímu orgánu ústavnosti přezkum zákonnosti vydaných rozhodnutí, pokud jimi nejsou porušena ústavně zaručená práva, nepřísluší.
Stěžovatelka napadá rozhodnutí pozemkového úřadu a správního soudu s tvrzením, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Podle citovaných ustanovení Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci příslušným orgánem a přezkoumání jeho rozhodnutí soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, což se v dané věci stalo. Rozhodnutí pozemkového úřadu bylo přezkoumáno soudem v řízení, jež proběhlo ústavně konformním způsobem. Správní soud po nařízení jednání věc projednal a vydal meritorní rozhodnutí, ve kterém vyložil, proč nepovažuje předmětný pozemek za majetek spadající pod ustanovení §1 odst. 1 zákona o půdě. Jeho závěry jsou přezkoumatelné a nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Skutečnost, že stěžovatelka zastává ohledně hodnocení provedených důkazů jiný právní názor, kasaci napadených rozhodnutí neodůvodňuje, neboť nesouhlasný právní názor sám o sobě nepředstavuje porušení práva na soudní ochranu ani zásad spravedlivého procesu. Těm je třeba rozumět tak, že v souladu s obecným procesním předpisem musí být v řízení před obecným soudem účastníku řízení zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto zásady byly v dané věci dodrženy. Ústavní soud připouští, že ze spisu pozemkového úřadu není zřejmé, zda před vydáním rozhodnutí stěžovatelce byla dána možnost vyjádřit se k jeho podkladu i ke způsobu jeho zjištění, popřípadě navrhnout jeho doplnění, nicméně z jejího opravného prostředku, jakož i z obsahu vystoupení jejího právního zástupce při ústním jednání před soudem nevyplývá, že by tuto skutečnost namítla a odůvodnila by jí návrh na zrušení správního rozhodnutí. Účastník řízení musí pečlivě zvažovat, kdy, v jakém rozsahu a jakým způsobem zamýšlí usilovat o ochranu svých práv, což platí tím spíše tehdy, jestliže je zastoupen profesionálním zástupcem. Povaha ústavní stížnosti vylučuje, aby jejím prostřednictvím byly Ústavnímu soudu předkládány námitky, jež měly být uplatněny v řádném řízení před orgány veřejné moci. Vzhledem k tomu, že z výslovného vyjádření právního zástupce stěžovatelky na dotaz soudu při ústním jednání jednoznačně vyplynulo, že stěžovatelka žádný jiný důkaz na podporu svých tvrzení než výpis z pozemkové knihy nemá, jeví se její námitka v ústavní stížnosti jako účelová, neodůvodňující kasaci napadených rozhodnutí.
Neuvádí-li stěžovatelka v ústavní stížnosti žádné další skutečnosti, které by svědčily o porušení článku 36 odst. 1 a 2 Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení hodnotit jen jako nesouhlasnou polemiku s právními závěry soudu a z tohoto důvodu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu