ECLI:CZ:US:2000:4.US.596.99
sp. zn. IV. ÚS 596/99
Usnesení
IV. ÚS 596/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti J. N., zastoupeného JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. 10 Ca 204/99, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. 10 Ca 204/99, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Jindřichově Hradci, okresního pozemkového úřadu, ze dne 1. 6. 1999, čj. PÚ 2268/99 OÚ 193/C, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovatel je vlastníkem nemovitostí ve výroku cit. rozhodnutí blíže specifikovaných. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje rozhodnutí orgánů veřejné moci, týkající se rozhodování o jeho restitučních nárocích podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") .
Z obsahu ústavní stížnosti, k ní připojených příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 CA 204/99, vyplývá, že stěžovatel uplatnil restituční nároky podle zákona o půdě. Výhrady stěžovatele k dosavadnímu postupu orgánů veřejné moci ve věci dosud rozhodujících směřují k rozhodnutím, která časově následovala po rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody o vydání nemovitostí stěžovatele povinnými osobami ze dne 25. 4. 1994, čj. PÚ 2659/94-Vo. Jmenovitě uvádí své připomínky k rozhodnutí Ministerstva zemědělství-Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 12. 2. 1996, čj. 371/96-3152, kterým bylo zrušeno výše citované rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody o vydání nemovitostí, a to zejména ve vztahu k legitimaci ing. Hlávky k podání odvolání, když tento, podle jeho názoru, nebyl účastníkem řízení a jemuž bylo z důvodů stěžovateli neznámých rozhodnutí doručováno. Následně pak zpochybňuje i zákonnost navazujících rozhodnutí orgánů veřejné moci, neboť podle jeho názoru dalšímu rozhodování pozemkového úřadu o jeho restitučních nárocích bránila překážka věci rozhodnuté.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že nesdílí názor stěžovatele, že postupem krajského soudu bylo porušeno jeho ústavně zakotvené právo v čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť jeho věc byla soudem projednána veřejně, spravedlivě v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodl o právech stěžovatele. Krajský soud současně stručně rekapituluje rozhodnutí, která byla ve vztahu k restituční věci stěžovatele vydána a odůvodňuje, proč nebyl oprávněn v řízení o opravném prostředku směřujícím proti rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 1. 6. 1999, čj. PÚ 2268/99 0Ú 193/C, přezkoumávat jejich obsah a zákonnost.
Poté, co se Ústavní soud seznámil se spisovým materiálem, dospěl při posuzování tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý proces k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Je třeba přisvědčit názoru krajského soudu v tom, že v rámci řízení o opravném prostředku, směřujícímu proti rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 1. 6. 1999, čj. PÚ 2268/99 OÚ 193/C, kterým byl stěžovatel určen jako vlastník nemovitostí ve výrokové části tohoto rozhodnutí konkrétně označených, které bylo krajským soudem potvrzeno, nemohlo dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces. To, že pozemkový úřad a krajský soud při svém rozhodování respektovaly obsah časově a věcně předcházejících rozhodnutí orgánů veřejné moci, týkajících se restituční věci stěžovatele, je třeba z pozice ústavně právní vidět jako respektování ústavně zaručených práv stěžovatele. Pro úplnost pohledu na výhrady stěžovatele k těmto rozhodnutím z hlediska jejich případné neústavnosti je třeba zdůraznit, že bylo na stěžovateli, aby proti nim směřoval, a to ve lhůtách vyplývajících ze zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, svoji ústavní stížnost. Za situace, kdy tak neučinil, není posuzování jejich obsahu ve vztahu k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele na spravedlivý proces již možné, a to ani zprostředkovaně, prostřednictvím rozhodování o ústavnosti rozsudku krajského soudu ze dne 29. 9. 1999, čj. 10 Ca 204/99-25, vůči kterému je směřována tato ústavní stížnost.
Ze všech výše uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu