ECLI:CZ:US:2000:4.US.602.99
sp. zn. IV. ÚS 602/99
Usnesení
IV.ÚS 602/99
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti J. J., zastoupeného JUDr. M. N., advokátkou, proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, čj. 4 T 140/98-70, ze dne 25. 3. 1999, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 7 To 497/99, ze dne 16. 9. 1999, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými mu byla jako poškozenému přiznána náhrada škody pouze ve výši 71.000,- Kč a se zbytkem jeho nároku byl odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních (§229 odst. 2 t.ř.).
Jak je patrno z obsahu spisu Okresního soudu ve Vsetíně, sp. zn. 4 T 140/98, byl L.Š. rozsudkem uvedeného soudu čj. 4 T 140/98-70, ze dne 25. 3. 1999, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2, trestního zákona za to, že v době od 15. 5. 1997 do 3. 7. 1997, v B., okres V., v prodejně J., jako prodavač malé zemědělské mechanizace a příslušných náhradních dílů zkracoval tržbu tak, že při vystavování prodejek za hotové peníze pozměňoval na paragonech cenu za nižší, kterou odvedl do pokladny, a zbývající vyinkasovanou částku si ponechal pro svoji potřebu, čímž způsobil stěžovateli - majiteli firmy J. - škodu ve výši nejméně 71.000,- Kč. Tento rozsudek nabyl právní moci ve výroku o vině a trestu dne 5. 5. 1999. V průběhu uvedeného trestního řízení stěžovatel řádně a včas uplatnil nárok na náhradu škody ve výši 141.269,- Kč s tvrzením, že tato škoda mu byla způsobena jednáním odsouzeného L. Š. Shora označeným rozsudkem soudu I. stupně, odsuzujícím L. Š. za uvedený trestný čin, byla zároveň L. Š. stanovena povinnost nahradit stěžovateli, jako poškozenému, škodu ve výši 71.000,- Kč a se zbytkem nároku byl pak stěžovatel podle §229 odst. 2 trestního řádu odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Pokud jde o výši přiznané náhrady škody, vycházel soud z výsledků provedeného dokazování a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. V řízení vzal za prokázáno, že obžalovaný, jako prodavač zaměstnaný u stěžovatele bez dohody o hmotné odpovědnosti, krátil tržbu a peníze si ponechával pro svoji potřebu, přičemž poškozenému stěžovateli tak způsobil škodu, kterou oproti znělce v obžalobě upřesnil na základě provedeného dokazování na škodu nejméně ve výši 71.000,- Kč. Při stanovení výše škody vycházel v podstatě z výpovědi a doznání obžalovaného, neboť jak dále soud zdůvodnil, nebylo možno v rámci trestního řízení zjištěné manko považovat za škodu, způsobenou v důsledku trestné činnosti, když jak majitel firmy, tak jeho zaměstnanci v podstatě potvrdili, že přesnou škodu na základě přepisovaných prodejek nemohli zjistit. Z tohoto důvodu byl poškozený pak se zbytkem uplatněného nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud usnesením, sp. zn. 7 To 497/99, ze dne 16. 9. 1999, zamítl odvolání stěžovatele směřující proti výroku o náhradě škody, přitom zdůraznil, že poškozenému nepřísluší právo odvolání do výroku o vině a trestu, přičemž výrok o náhradě škody je odvislý na skutkových zjištěních, a nemůže proto přesáhnout jejich rámec. Za této situace pak, jak odvolací soud v odůvodnění uvedl, ani nemohl soud I. stupně přiznat poškozenému stěžovateli nárok na náhradu škody ve větším rozsahu.
Stěžovatel v důvodech své ústavní stížnosti především zdůraznil, že státní zástupce postavil obžalovaného před soud pro jednání, jímž způsobil stěžovateli škodu ve výši 141.269,- Kč, dle názoru stěžovatele řádně uplatněnou a prokázanou již v přípravném řízení, a to nejen inventurními doklady, ale i prohlášením škůdce (který byl u něj zaměstnán jako prodavač s hmotnou odpovědností), jímž výši škody jako správně a nepochybně zjištěnou v závěru inventury, jíž byl přítomen, uznal. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a také právo, plynoucí z čl. 11 Listiny základních práv a svobod. V řízení před obecnými soudy, při současné procesní úpravě trestního řízení, byl vyloučen z jakýchkoliv návrhů, směřujících k trestní odpovědnosti škůdce. Jestliže soud I. stupně, vycházel toliko z jeho doznání co do úmyslu ve vztahu k trestnému činu zpronevěry, přistoupil k úpravě skutkové věty svého rozhodnutí, měl současně uvážit, zda co do zbytku stěžovatelem prokazované výše škody v této části nenaplňuje škůdcovo jednání skutkovou podstatu jiného trestného činu. Odsouzený způsobil posuzovanou škodu krácením tržeb, které se snažil zakrýt nedovolenými machinacemi s prodejními doklady a dokonce také zásahy do počítačové evidence skladu zásob a pohybu zboží, tedy nepochybně jednáním, které má všechny zákonné znaky jednání úmyslného. Jestliže obecný soud toliko posoudil tu část jeho jednání, které je pokryto doznáním jako zpronevěru, pak stěžovatel tvrdí, že ve zbytku škůdcova jednání jsou naplněny zákonné znaky porušení povinnosti při správě cizího majetku (§255 trestního zákona), neboť jak pracovní smlouvou, tak závazky plynoucími z převzaté hmotné odpovědnosti, převzal škůdce na sebe povinnost věci, které mu stěžovatel svěřil, spravovat podle obecných zásad odpovědného hospodaření. Tvrdí proto, že výrok o vině odsouzeného neodpovídá k jeho škodě skutkovému stavu věci, jak byl (mohl být ) obecným soudem I. stupně zjištěn, a že je tedy ve výroku o náhradě škody ve výrazném rozporu s ním. V tomto smyslu tak porušuje zásady stanoveného postupu, zejména když -jak na to stěžovatel poukázal již ve svém odvolání - výše utrpěné škody byla dostatečně prokázána a i v nepřiznaném zbytku je v přímé souvislosti s odsouzeným jednáním škůdce a nadto je, co do její plné úhrady, podložena jeho uznávacím prohlášením.Odkaz obecných soudů toliko na škůdcovo "doznání" odvozené od výčtu nákladů za věci, které si údajně z peněz stěžovatele koupil, je zcela nepřípadný, a jako takový je vlastně založen na škůdcově libovůli, zda a nakolik se k inkriminovanému jednání "dozná". Poukazuje dále na to, že vlastnictví jakýchkoliv vlastníků požívá ústavní ochrany, kterou jako ústavně uloženou povinnost mají poskytnout obecné soudy. Této ochrany se mu v trestní věci z důvodů již vyložených nedostalo, a nad to, posuzováno adhezním výrokem rozsudku soudu I. stupně, byl škůdce bezdůvodně zvýhodněn; nejenže za základ přisuzujícího výroku bylo obecným soudem převzato toliko to, "na co si vzpomněl", ale domyšleno do důsledků, z hlediska pachatele jako škůdce, jde o utvrzení v přesvědčení, že páchat trestné činy se vyplácí. Již tato skutečnost sama o sobě je výrazně protispolečenská a protiústavní. Adhezní výrok soudu I. stupně a zamítnutí stěžovatelova odvolání nejsou navíc v souladu se zásadou, že právní ochrana poskytovaná obecnými soudy jako ochrana právům má být rychlá a účinná, když navíc odkaz na řízení ve věcech občanskoprávních ve svých důsledcích znamená jen zbytečné zatěžování obecných soudů na úseku občanskoprávním a pro stěžovatele jako poškozeného pak zbytečné průtahy ve vymáhání pohledávky. Navrhuje proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Ostravě v zásadě uvádí, že námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti jsou vcelku totožné s námitkami uváděnými v jeho odvolání podaném v jeho procesním postavení poškozeného. Poukazuje také na to, že z rozsudku soudu I. stupně vyplývá, že s obžalovaným nebyla uzavřena dohoda o hmotné odpovědnosti. S odkazem na ustanovení §246 odst. 1 písm. d) trestního řádu dále uvádí, že v rámci řádných opravných prostředků krajský soud nemohl ani rozhodnout jiným způsobem než rozhodl, když důvody svého rozhodnutí vyložil v závěru svého usnesení, na těchto závěrech není ničeho co měnit, a proto na ně v plném rozsahu odkazuje. V řízení, které je ústavní stížností napadáno, nedošlo ke stěžovatelem vytýkanému porušení Listiny, jakož i trestního řádu, a navrhuje proto zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud především zdůrazňuje, tak jak na to poukázal i krajský soud ve svém vyjádření, že výrok o vině L. Š. byl pravomocný již v době rozhodování odvolacího soudu. Právní moci nabyl dne 5. 5. 1999 (ústavní stížnost byla podána dne 3. 12. 1999). Zároveň je již v úvodu třeba poukázat na platnou právní úpravu, podle níž poškozený není uveden mezi výčtem osob oprávněných napadnout odvoláním výrok o vině a trestu (§246 trestního řádu). Oba uvedené fakty považoval Ústavní soud za výchozí a významné při posuzování ústavní stížnosti, a nemohl tedy závěry soudu I. stupně o vině sám hodnotit, nehledě k tomu,že stěžovatel ústavní stížností napadl - a v podstatě ani jinak nemohl - pouze výrok o náhradě škody.Výtky postupu soudu I. stupně, který jej vedl k závěrům o vině L. Š. "pouze" trestným činem zpronevěry, činí stěžovatel zřejmě v návaznosti na závěry odvolacího soudu, dle něhož nemohl být stěžovateli přiznán nárok na náhradu škody ve větším rozsahu, než v jakém byl škůdce uznán vinným trestným činem zpronevěry, když výrok o náhradě škody je odvislý na skutkových zjištěních a nemůže přesahovat jejich rámec. V této souvislosti stěžovatel klade důraz na to, že výrok o vině k jeho škodě neodpovídá skutkovému stavu věci, jak byl (mohl být) obecným soudem zjištěn. K těmto výhradám stěžovatele Ústavní soud především upozorňuje na fakt ze spisu plynoucí, totiž fakt, že L. Š. sice byl u stěžovatele zaměstnán jako prodavač, neměl však, jak stěžovatel mylně tvrdí, uzavřenu dohodu o hmotné odpovědnosti a v předcházejícím trestním řízení soud také nepovažoval za prokázané, že by při jeho nástupu byla provedena řádná inventura. Za tohoto, obecným soudem zjištěného skutkového stavu pak (jakkoliv u následující inventury byl již L. Š. přítomen) nelze závěrům obecných soudů, na nichž spočívá výrok o náhradě škody, z pohledu Ústavního soudu, posuzujícího dodržení stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny), ničeho vytýkat. Na uvedeném nemůže změnit nic ani skutečnost, že stěžovatel v trestním řízení předložil uznávací prohlášení L. Š., v němž tento dluh ve výši 138.469,10 Kč co do důvodu i výše uznal. To proto, že uznání dluhu, jež má povahu zajišťovací, sice usnadňuje věřiteli procesní situaci, neboť důkazní břemeno se přesouvá na dlužníka, stanoví však "pouze" vyvratitelnou právní domněnku, že dluh v době jeho uznání trval, přitom v posuzovaném případě L. Š. tento svůj písemný projev - uznání dluhu - zpochybnil jak při svém prvém výslechu v přípravném řízení, tak i u hlavního líčení. I tato okolnost tedy svědčí tomu, že byl dán důvod pro postup podle §229 odst. 2 trestního řádu. Na tomto místě pak je třeba zdůraznit, že za stavu, kdy zákonná úprava vylučuje poškozeného z možnosti napadat opravným prostředkem výrok o vině - a tento byl v dané věci pravomocný již dnem 5. 5. 1999 - nelze podle názoru Ústavního soudu již v řízení před ním, zahájeném z podnětu ústavní stížnosti, napadající výrok o náhradě škody, jakkoliv přezkoumávat řízení vztahující se k pravomocnému výroku o vině, a případně tak ve svých důsledcích v podstatě zpochybňovat výsledek ukončeného trestního řízení ve věci samé. Zájmy poškozeného stěžovatele, pokud jde o ochranu jeho vlastnických práv, je třeba nepochybně sledovat již v rámci trestního řízení, nicméně podle názoru Ústavního soudu k zásahu do práv, chráněných čl. 11 Listiny, nemohlo napadeným rozhodnutím dojít již z toho důvodu, že o stěžovatelem uplatněných nárocích na náhradu škody dosud nebylo rozhodnuto s konečnou platností, když se zbytkem svých nároků byl odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Postup obecných soudů, vedoucí k odkazu na řízení občanskoprávní, tak nevybočil z mezí a hledisek stanovených zákonnou úpravou obsaženou v trestním řádu, kdy i zákonem umožněný odkaz poškozeného na občanskoprávní či jiné řízení (ustanovení §229 t.ř.) sleduje požadavek urychlení trestního řízení, přičemž adhezní řízení má podle citovaného ustanovení ve vztahu k trestnímu řízení pouze subsidiární povahu.
Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal v poměru k napadeným rozhodnutím obecných soudů nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto ústavní stížnost podle §4 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu