ECLI:CZ:US:2000:4.US.604.2000
sp. zn. IV. ÚS 604/2000
Usnesení
IV. ÚS 604/2000
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti J. a A. C., oba zastoupeni JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2000, čj. 5 Cmo 605/99-151, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení práva na soudní ochranu, dovolávají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu, a to v části, kterým uvedený soud nepřipustil dovolání.
V ústavní stížnosti namítají, že odvolací soud porušil poučovací povinnost stanovenou v ustanovení §5 o.s.ř., neboť stěžovatelé nebyli poučeni o možnosti uplatnit proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvého stupně ve věci samé, dovolání. Připuštění dovolání dle ust. §238 odst. 1 o.s.ř. přitom není nijak vázáno na splnění další podmínky a rozhodnutí o tom, zda bude uplatněno, spadá obdobně jako u odvolání výlučně do rozhodovací sféry samotného účastníka. Povinnost poučit v takovém případě účastníka řízení o možnosti podat opravný prostředek i proti pravomocnému rozhodnutí vyplývá i z čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 112 odst.1 Ústavy ČR. Odvolací soud, který je o možnosti podat dovolání nepoučil, ale rozhodl, že dovolání se nepřipouští, porušil právo na soudní ochranu. Stěžovatelé dovolání přesto podali.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozsudkem vrchního soudu a dospěl k závěru, že není důvodná. Uvedeným rozsudkem bylo rozhodováno o odvolání stěžovatelů proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 6. 1999, čj. 37 Cm 122/97-111, kterým byli stěžovatelé zavázáni spolu s dalším žalovaným k úhradě dlužné částky s tím, že jejího uspokojení se lze domáhat z výtěžku z prodeje jejich nemovitosti. Při jednání před odvolacím soudem navrhli, aby pro případ, že žaloba nebude zamítnuta, bylo ve věci připuštěno dovolání. Odvolací soud, který rozhodoval na základě změněného žalobního petitu, rozsudek změnil a dovolání ve věci nepřipustil, neboť, jak v důvodech uvedl, rozhodoval v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí stanovisek.
Podstatou ústavní stížnosti je výtka stěžovatelů odvolacímu soudu, jednak, že jim neposkytl poučení v tom smyslu, že mohou uplatnit proti rozhodnutí soudu druhého stupně dovolání, a v tomto "opomenutí" spatřují protiústavní zásah do svých ústavně zaručených základních práv a jednak nesouhlasí s výrokem soudu, kterým nebylo vyhověno návrhu na připuštění dovolání uplatněnému dle ust.§239 o.s.ř.
Ohledně poučovací povinnosti ve vztahu k dovolání již Ústavní soud judikoval (např. III. ÚS 312/97 a II. ÚS 576/99), kdy konstatoval, že občanský soudní řád sice stanoví, že ustanovení §157 odst. 1, dle kterého v písemném vyhotovení rozsudku mimo jiné musí být obsaženo poučení o odvolání, se použije přiměřeně i na rozsudek soudu odvolacího, nicméně v žádném ustanovení občanského soudního řádu není stanovena povinnost soudu poučit účastníky řízení o možnosti podat dovolání. V této souvislosti je nutno vzít v úvahu rozdíl mezi funkcí institutů odvolání a dovolání. Odvolání má povahu řádného opravného prostředku, který je použitelný (přípustný) vůči každému rozsudku. Naproti tomu dovolání má charakter mimořádného opravného prostředku, jehož přípustnost je výslovně vymezena v příslušných ustanoveních občanského soudního řádu. Možnost využití tohoto prostředku závisí na tom, zda jsou splněny zákonné podmínky pro podání dovolání. Ze skutečnosti, že v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nebylo obsaženo poučení o možnosti podat dovolání, nelze proto vyvozovat, že tímto postupem byla účastníkovi znemožněna soudní ochrana. Rozhodnutí o tom, zda k ochraně práva bude využit i mimořádný opravný prostředek, kterým je dovolání, tak v souladu se zásadou "nechť si každý střeží svá práva", promítající se v občanském soudním řízení, záleží na vůli účastníka, v tomto případě navíc kvalifikovaně zastoupeného advokátem.
K druhé námitce stěžovatelů, týkající se nepřipuštění dovolání, Ústavní soud připomíná, že již v řadě svých předchozích rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Rozhodovací činností Ústavního soudu nemůže být omezen ústavní princip nezávislosti soudů vyplývající z čl. 82 Ústavy ČR. Uvedené se plně týká i možnosti odvolacího soudu připustit proti svému rozhodnutí dovolání. Posuzování toho, zda ve věci bude na základě návrhu účastníka připuštěno, spadá výlučně do pravomoci odvolacího soudu a nemůže být předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu, a to již z toho důvodu, že pro případ, že odvolací soud návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhoví, je účastník řízení ve smyslu ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. oprávněn dovolání podat - jak se také v posuzovaném případě stalo - a otázku přípustnosti podaného dovolání je nyní oprávněn posoudit jen Nejvyšší soud ČR.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelem namítaných článků Listiny základních práv a svobod, a ověřil, že soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu