ECLI:CZ:US:2000:4.US.605.2000
sp. zn. IV. ÚS 605/2000
Usnesení
IV. ÚS 605/2000
Ústavní soud rozhodl dne 18. prosince 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti T. M. K., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 8. 2000, čj. 4 To 538/2000-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 18. 7. 2000, čj. 2 T 220/2000-39, ve výroku o trestu a stěžovatel odsouzen k peněžitému trestu ve výši 20 000,-- Kč a k trestu vyhoštění na dobu tří roků, stěžovatel tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ústavně zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a z tohoto důvodu navrhuje jeho zrušení. Toto porušení stěžovatel spatřuje v kapciózním jednání vyšetřovatele, který předtím, než přikročil k výslechu, jej poučil o možnostech podmíněného zastavení řízení, jehož podmínkou je doznání obviněného k trestnému činu, přičemž obecný soud tento postup akceptoval, nepřihlédl k němu, a navíc neprovedl další obhajobou navržené důkazy.
Ze spisu Okresního soudu v Teplicích, sp. zn. 2 T 220/2000, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl uznání vinným trestným činem podplácení podle ustanovení §161 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona a odsouzen k peněžitému trestu ve výši 50 000,-- Kč a trestu vyhoštění na dobu 8 let. Z trestné činnosti byl usvědčen výpověďmi dvou svědků, policistů, a výpovědí svědkyně S., která uvedla, že ještě před provedením dopravní kontroly jí měl stěžovatel ve vozidle říct, že se pokusí policisty uplatit. Všichni tito svědkové potvrdili, že stěžovatel s nimi bez problémů komunikoval v českém jazyce, plnil pokyny příslušníků Policie ČR a podroboval se prováděné kontrole. Krajský soud v Ústí nad Labem proto neuvěřil tvrzení stěžovatele, že česky nezná a že nabízené peníze nabízel na úhradu případné pokuty a nikoliv jako úplatek. Krajský soud považoval za nadbytečné provádění dalších navržených důkazů - oznámení o dopravním přestupku, záznam ze záchytné stanice i výsledek vyšetření na alkohol v krvi -, protože obsah těchto důkazů by byl podle jeho názoru pro rozhodnutí o trestném činu podplácení nerozhodný, neboť stěžovatel nepopřel řízení osobního vozidla dne 4. 4. 2000, kontrolu příslušníky Policie ČR, provedení dechové zkoušky, jakož i pobyt na záchytné stanici. Krajský soud změnil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o trestu tak, že snížil uložený peněžitý trest na 20 tisíc Kč a trest vyhoštění na dobu 3 let.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu, a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit a že ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti jsou nesouhlasné námitky související s postupem orgánů činných v přípravném řízení a týkající se rozsahu skutkového zjišťování a jeho právního hodnocení, které však stěžovatel uplatnil již před obecnými soudy a s nimiž se tyto v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již několikrát poukázal na to, že jako orgán ochrany ústavnosti nezasahuje generelně do jurisdikce obecných soudů. Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu, jakož i ustanovením §125 trestního řádu, a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, jak se vypořádal s obhajobou, případně proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení přehodnocovat, neboť se zřetelem ke svému postavení mu přezkum legality soudního rozhodnutí nepřísluší. Pouze v případě, kdy by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádném možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za ocitající se v rozporu s ústavně chráněnou zásadou řádného a spravedlivého procesu. K takové situaci však v projednávaném případě nedošlo.
Podle čl. 36 odst. 1 Listiny, o který stěžovatel opřel svoji ústavně právní argumentaci, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem. V daném případě proběhlo soudní řízení ústavně konformním způsobem, v jehož závěru soud vydal meritorní rozhodnutí, ve kterém se vyjádřil ke všem vzneseným námitkám stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel zastává jiný právní názor, kasaci napadeného rozhodnutí neodůvodňuje, neboť nesouhlasný právní názor sám o sobě nepředstavuje porušení práva na soudní ochranu ani zásad spravedlivého procesu. Těm je třeba rozumět tak, že v souladu s obecným procesním předpisem musí být v řízení před obecným soudem účastníku řízení zejména zaručeno, že jeho věc bude projednána veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tyto zásady byly v dané věci dodrženy.
Důvody vedoucí soud k uložení trestu vyhoštění postrádají podle názoru Ústavního soudu podrobnější rozvedení, zejména ohledně dopadu tohoto druhu trestu na soukromý, resp. rodinný, život stěžovatele ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Po zvážení skutečnosti, že stěžovatel uložení tohoto druhu trestu zřejmě nevnímal jako výrazný zásah do svých osobních poměrů, neboť námitku v tomto smyslu v řízení před obecnými soudy nevznesl a ani v ústavní stížnosti ji neuplatnil, jakož i s přihlédnutím k okolnostem daného případu (stěžovatel je svobodný, v ČR je tři roky za účelem podnikání), Ústavní soud dospěl k závěru, že absence podrobnějšího odůvodnění v naznačeném směru sama o sobě nezakládá důvod k jeho zásahu.
Neuvedl-li stěžovatel v ústavní stížnosti žádné další skutečnosti, které by svědčily o porušení článku 36 odst. 1 Listiny, pak nezbývá, než takové tvrzení hodnotit jen jako nesouhlasnou polemiku s právními závěry soudu a z tohoto důvodu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., jako zjevně neopodstatněnou.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2000
JUDr. Pavel Varvařovský
předseda senátu