ECLI:CZ:US:2000:4.US.617.2000
sp. zn. IV. ÚS 617/2000
Usnesení
IV. ÚS 617/2000
Ústavní soud rozhodl dne 14. listopadu 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Čermáka a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti a. s. A., zastoupené Mgr. K. H., advokátem, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 3. 2000, čj. 22 C 198/97-125, a Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2000, čj. 22 Co 195/2000-141, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka uvádí, že těmito rozhodnutími došlo k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, když soudy při svém rozhodování překročily svou vázanost zákonem. Stěžovatelka i nadále, jak to činila již v řízení před obecným soudem, tvrdí, že v projednávané věci není pasivně legitimována a vytýká soudům, že v tomto směru neprovedly další důkazy ani nezkoumaly, zda žalobce uhradil požadovanou částku a komu ji uhradil. Stěžovatelce byla tedy uložena povinnost zaplatit žalobci požadovanou částku, přestože v řízení před obecnými soudy nebylo dostatečně a jednoznačně zjištěno, že stěžovatelka požadovanou částku vůbec obdržela. Stejně tak obecné soudy si pro své rozhodnutí nesjednaly dostatečný základ, když nevyslechly manžela R. A., který podle její svědecké výpovědi celou záležitost vyřizoval. Ze všech těchto, jakož i dalších, důvodů navrhuje, aby ústavní stížnosti, a to rovněž pro porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, bylo vyhověno a napadená rozhodnutí byla zrušena.
Z obsahu spisu 22 C 198/97 Obvodního soudu pro Prahu 2 Ústavní soud zjistil, že již konstatovaným rozsudkem tohoto soudu bylo stěžovatelce uloženo zaplatit žalobci částku 350 000,-- Kč, a to na podkladě zjištění, že mezi stěžovatelkou a R. A. došlo k uzavření smlouvy o obstarání prodeje věci podle ustanovení §737 a násl. občanského zákoníku, když vzhledem k existenci této smlouvy následně stěžovatelka prodala žalobci vozidlo, jež bylo předmětem této smlouvy, jež však R. A. nevlastnila, neboť šlo o odcizené vozidlo, za dohodnutou částku 350 000,-- Kč. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvého stupně ve výroku o věci samé potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí se městský soud ztotožnil se závěry soudu prvého stupně, přičemž současně poukázal na to, že k tomu, aby bylo možno uvažovat o existenci zprostředkovatelské smlouvy podle ustanovení §774 a násl. občanského zákoníku, chybí v projednávané věci písemná plná moc ze strany R. A. V daném případě však šlo o tzv. nepřímé zastoupení, když založení účinků přímého zastoupení předpokládá nejen písemnou plnou moc, ale i to, aby zmocněnec s třetí osobou jako takový jednal v cizím jménu, zjevně a za jejího alespoň konkludentního souhlasu. Jinými slovy, o přímé zastoupení jde tehdy, když třetí osoba ví nebo z okolností musí vědět, že s ní jednající subjekt jednal za jiného, že smluvní stranou je osoba jiná a že jednání je vedeno se zástupcem, např. rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 Cdo 23/92.
Obecné soudy na základě provedených důkazů dospěly tedy k závěru, že žalobce zakoupil předmětné vozidlo přímo od stěžovatelky, která jednala vlastním jménem a na svůj účet, když od žalobce kupní cenu převzala v hotovosti. Již konstatované závěry obecných soudů se i Ústavnímu soudu jeví jako logické, v žádném případě nevybočující z rámce skutkových zjištění. Měla-li ostatně stěžovatelka pochybnost o právním posouzení věci, nebránilo jí nic v tom, aby navrhla vyslovení přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 o. s. ř. s argumentem zásadního významu právní otázky. To však stěžovatelka neučinila, a tím zúžila i prostor pro posouzení své ústavní stížnosti, neboť Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému žádná extrémní vybočení obecných soudů neshledává.
S tvrzením, že řízení před obecnými soudy nebylo vůbec zjištěno, zda stěžovatelka požadovanou částku vůbec obdržela, přichází stěžovatelka teprve v ústavní stížnosti, když ještě ve svém odvolání proti rozhodnutí soudu prvého stupně ze dne 28. 4. 2000 připouští uhrazení kupní ceny žalobcem, a to po předložení faktury. Žalobce jako účastník řízení uvedl ve své výpovědi, že dohodnutá kupní cena byla zaplacena v hotovosti v souvislosti s převzetím vozidla a tato skutečnost, jak je výslovně uvedeno v rozsudku soudu prvého stupně, byla mezi účastníky řízení nesporná. Ani v tomto směru nebylo tedy stěžovatelce odepřeno jakékoli ústavně zaručené právo, a přichází-li s tímto tvrzením teprve v ústavní stížnosti, chce tím posunout Ústavní soud do pozice, kdy by sám měl zkoumat to, co stěžovatelka sama považovala za nesporné a nepochybné. Zaujetí takové pozice by pak z Ústavního soudu neučinilo nic jiného, než, nikoli orgán ochrany ústavnosti, ale další soudní instancí.
Všechny uvedené skutečnosti a úvahy jeví se tedy Ústavnímu soudu natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2000
JUDr. Vladimír Čermák
předseda senátu